AL-co

tento příspěvek je přepisem kázání, které zaznělo během bohoslužby týdne modliteb za jednotu křesťanů 23. 1. 2013 v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Havlíčkově Brodě.

Milé sestry a milí bratři,

scházíme se každoročně v týdnu společných modliteb, které probíhají po celém světě. Texty pro letošní modlitby a zamyšlení byly vybrány v Indii, zemi mnoha kontrastů, kastovního systému a velkých nerovností mezi lidmi.

Oproti Indům je pro nás výhodou, že žijeme ve stejném městě, se stejnou radnicí, ve stejném prostředí, přesto ne všechny věci kolem nás jsou stejné. Jsme z různých křesťanských společenství, s různými křesťanskými důrazy. A i uvnitř našich společenství se v našich životech Boží přítomnost projevuje různým způsobem. K tomu se přiznáváme už samotnou existencí týdne modliteb za jednotu křesťanů.

Hlavním námět letošních zamyšlení nese podtext ve formě otázky: Co od nás Hospodin žádá?

Když už jsme u těch otázek, máte raději, když vám někdo vaše úkoly napíše v nějakém seznamu, nebo máte raději svobodu v rozhodování? A když už dostanete seznam, máte raději doslovné úkoly, kterými se máte řídit, nebo jen hlavní body a cíle toho, čeho máte dosáhnout?

V textu proroka Micheáše, který jsme před chvílí slyšeli, Hospodin uvádí jeden takový seznam. Je vcelku stručný, jednoduchý: „Jak předstoupím před Hospodina? S čím se mám sklonit před Bohem na výšině? Mohu před něj předstoupit s oběťmi zápalnými, s ročními býčky? Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje? Což smím dát za svou nevěrnost svého prvorozence, v oběť za svůj hřích plod svého lůna?“ Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem. (Micheáš 6,6-8)

Hospodin toho po nás nežádá tak moc. Jeho seznam je opravdu krátký. Hlavně Mu nejde ani o množství slov ani o naši přehnanou snahu ani o množství hmotných obětí.

Židovský historik Josef Flavius ​​nám ve své Válce židovské zanechal ohromující údaj. Někdy v neupřesněném roce mezi rokem 65 -70 n.l., tedy více než 3 desetiletí po Ježíšově smrti, prý bylo na Velikonoce obětováno 256.500 velikonočních jehňátek. (Války Židů; VI, kapitola 9, § 3). Přesto, že většina křesťanů nás dnes neví, co obětní obřad znamenal, dáte mi za pravdu, že číslo je to ohromující. A teď vás nechci unavovat matematickým výpočtem, kolik kněží by muselo pracovat na tomto počtu, aby obětní zvířata mohla být obětována dle žádaných pravidel.

Co po nás Hospodin žádá? Jaké prvky má mít naše chování, jako rodičů, prarodičů, jako členů našich farností, jako křesťanů, tedy věřících, kteří se nazývají jménem Ježíše Krista, Spasitele světa?

Jak jsem předeslal, žijeme v jednom městě, ve stejné zemi, děti členů našich společenství často učí stejní učitelé, naše silnice opravují stejní cestáři a do práce nás vozí stejné autobusy a vlaky. Nakupujeme ve stejných obchodech stejné zboží. Náboženské obřady v našich modlitebnách, chrámech, kostelech mají různý charakter, různé formy, různé liturgické prostředky. Ale uznáváme, že uctíváme jednoho Boha, v modlitbě, o které věříme, že jí Bůh slyší. Co po nás Hospodin žádá?

Víme, že Bohu se nemůžeme zalíbit pravidelnou návštěvou pobožností, vnějším zachováváním rituálů, bezmyšlenkovým opakováním naučených frázových modliteb. Podle Micheášova konstatování Bohu nejde o naše rituály ani tradice, ale o námi prožívané vztahy, o život opravdový a pravdivý. Jde o to, abychom žili odpovědně a věrohodně. Abychom místo rituálů zachovávali právo – tedy prakticky řečeno, aby moje svoboda končila tam, kde začíná svoboda lidí, se kterými se setkávám, Abychom respektovali právo druhých na jiný názor, ale přesto je měli rádi, a to i přes to, že si můžeme oči vyplakat, když jdou dobrovolně úplně, ale úplně špatným směrem. Další položkou v Božím seznamu je, že máme být milosrdní. To neznamená jenom nuzného, bídného, hledajícího, tápajícího zastavit a obdarovat jakousi mrtvou věcí, ale přidat k tomu i svůj vztah – laskavost, vytrvalost a lásku. Znamená to měnit své naučené vzorce chování, abychom druhé nezraňovali svým chápáním věcí, přesvědčením, že když to takhle chci já, určitě to tak musí vyřešit všichni.

Posledním bodem v tříbodovém Micheášově Božím seznamu je výzva: abychom pokorně chodili se svým Bohem.

Mohu se prosím zeptat, ve vší úctě k tomuto vysvěcenému prostoru, kdy jste naposledy měli schůzku? Jaké to bylo, když jste s někým chodili, když jste se nemohli dočkat chvíle, až se se svým milým nebo milou setkáte? Umíte si ještě vzpomenout, jak vámi projela „elektřina“ ve chvíli náhodného dotyku? Jak jste očekávali každý dopis, tedy pokud jste si s někým psali ještě v době papírové; a jestli se vám to stalo už v době elektronické, jak jste si v telefonu schovávali všechny sms-ky? Tomuto období se říká s někým chodit.

Adam chodil s Bohem, Henoch chodil s Bohem, Noe chodil s Bohem, a také my jsme vedení k tomu, abychom se oblékli do nejhezčích šatů milosrdenství, abychom si vzpomněli na krásné mladší časy, navoněli se pokorou a opět chodili s Bohem, vyhledávali Jeho blízkost a těšili se na čas strávený v Jeho blízkosti..

Apoštol Pavel o tom píše takto: Poznávacím znamením Božího dítěte je sloužit Bohu a nechat se jím vést. My jsme Boží děti. Celý svůj život stavíme na Krisu a nespoléháme se na vnější znaky (Fil 3,3 SNC) Zdá-li se někomu jinému, že může spoléhat na vnější věci, já tím víc: obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o zákon – farizeus; jde-li o horlivost – pronásledovatel církve; jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony. Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za NIC, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista – spravedlností z Boha založenou na víře, abych poznal jej a moc jeho vzkříšení… (Fil 3,4-9 ČEP). [POZN: Mimochodem, apoštol Pavel zde klade velmi silný slovní důraz na to, že všechno na světě pokládá za NIC, protože našel Krista. Používá zde řecké slovo skubala, které nejpřesněji a bez příkrasy vyjadřuje anglické slovo „shit“. V případě, kdy by tento silný důraz chtěl Pavel použít v televizním vysílání, ozvalo by se známé „píp“. Nepoužívá ten výraz ale samoúčelně. Pro Pavla je získání Krista VŠÍM, a to ostatní jsou jen zbytečná, nevoňavá „lejna“, která dnes už nemusejí téci po ulicích, ale za které sice s reptáním, ale vlastně rádi platíme Vodovodům a kanalizacím]

Jsme v týdnu, kdy si jako občané naší země zvolíme svého prezidenta. Nedejte se svázat všeobecně a na všechno namíchnutou dobou, pomlouváním všech a všeho. Nenechte se spoutat dobou, kdy je tak velká nespravedlnost takřka ve všem. Nebuďte jako druzí. Máme úžasnou přednost. Každý den, nehledíc na náš věk, sociální postavení, pohlaví ani barvu pleti nebo stav konta, jsme zváni Hospodinem, Králem králů, na schůzku, na rande. Choďte s Bohem. Modlete se za druhé, modlete se za politiky, za věřící i bezvěrce. Buďte pokorní v tom, že se svět nebude točit podle našeho chtění, ale podle toho Božího. Prožívejte úžasná setkání s Bohem!

Můj spolužák z katolické teologické fakulty, Bedřich Jetelina, je velmi nadaný v tom, že umí krátkým příběhem říci velké věci. Napsal mj. i následující podobenství, které bych vám chtěl převyprávět:

K ovocnému stromu přihnal vítr plevu. Oddělil ji z hromady obilí, které rolník při čištění vyhazoval lopatou do větru. Po cestě poznala spoustu nového a zajímavého, co ze svého klasu, kde vyrostla, nemohla nikdy spatřit. Viděla, jak si hrají děti, jak řemeslníci pracují ve svých dílnách, jak tesaři staví lešení, jak zvířata pijí v lesním potůčku, jak se chlapci s dívkami vodí za ruce. Když se ale na něco z toho chtěla podívat podrobněji, vždycky ji vítr odnesl o kus dál. Příliš jí to ale nevadilo, protože nový začátek úplně přehlušil dojem toho starého. Teď ji tedy vítr přihnal ke kůře ovocného stromu, na které se zachytila. Chvíli odpočívala a pak se dala se stromem do řeči:

„Já se ti divím, že tě to pořád tady baví. To přece musí být šílená otrava a nuda, stát na jednom místě a nepodívat se do světa,“ podotkla úvodem pleva. „To já si mnohem víc užiju. Podívej se, jenom dneska, co já už viděla věcí, o kterých se tobě ani nezdálo!“ pokračovala a líčila stromu svoje zážitky z cest a podrobně mu popisovala, co všechno zahlédla během své vzdušné pouti.

Strom ji poslouchal, nic neříkal a jen lehce pokyvoval větvemi. Když pleva domluvila, vážně odpověděl: „Možná na tom něco bude. Je pravda, že tolik věcí co ty jsem za svůj život nezažil. Nikdy jsem nemohl letět nad krajinou a dívat se, jak si děti hrají, ale děti zase přicházejí hrát si ke mně. Neviděl jsem řemeslníky ani tesaře při práci, ale oni denně v poledne přeruší práci, aby si utrhli moje ovoce a v mém stínu poobědvali. Chlapci s dívkami si dávají u mne večer schůzky a tráví spolu dlouhé chvíle, opřeni o můj kmen. Potůček, ze kterého svými kořeny čerpám vláhu, má nedaleko odsud tůňku, kam v noci chodí pít všechna zvířata z lesa. Navíc, ve své koruně mám dvě ptačí hnízda a v mých kořenech někdy přespává králičí rodinka. Ale asi máš pravdu, skutečně proti tobě žiju nudný život a nikdy neuvidím tolik světa co ty.“

Ta slova už ale pleva dávno neslyšela. Zvedl se vítr a nesl ji úplně jinam. Během svého letu spatřila ještě mnoho zajímavých věcí a míst, než ji proudící vzduch přihnal k plamenům ohně, který si rozdělali pastýři v horách. Ani si nevšimli krátkého, suchého zapraskání, které se ozvalo, když plevu olízly plameny. Než šli spát, uhasili oheň, a nikdo z nich ani z ostatních lidí, které pleva za svůj život potkala, nevěděl, že tady na světě někdy byla a že tolik toho viděla a zažila. Zato ke stromu dál lidé rádi chodili a on rostl, krásněl, mohutněl a jeho ovoce bylo stále sladší a sladší.  (Bedřich Jetelina, Orel na řetězu)

Podobenství, které jste slyšeli, vypráví o tom, že máme být spokojení s tím, co máme, v místě, kde žijeme, s lidmi, se kterými se setkáváme. V tom je obrovská pokora. A jak řekl mě neznámý autor: Být pokorný neznamená ponižovat sebe, ale vyvyšovat Boha.

Dovolte mi na závěr citovat ještě dvě moudra. Autorem toho prvního je velký papež počátku středověku, Řehoř I., Veliký: Kdo ostatní ctnosti bez pokory shromažďuje, jako by plevy nosil na vítr.

Autor druhého citátu je také neznámý: Pokora je zvláštní věc, když myslíš, že ji máš, ztratil jsi ji.

Přeji vám, i když se necháte někdy nešikovně zdržet blbou náladou dnešní hloupé doby, abyste nakonec vždycky dorazili na pomyslné nároží pod hodinami na svou schůzku s Hospodinem. On na nás vždycky počká. Chvála Bohu, že byl na tom pomyslném místě našeho rande vždycky včas. Čeká tam už několik tisíc let. Přeji vám nádherný čas zimních, ale pak i jarních, prosluněných schůzek s Bohem. 

AMEN

Následující biblické zamyšlení je přepis kázání, které zaznělo v neděli 9. 12. 2012 ve farním kostele Církve československé husitské v Havlíčkově Brodě.

Čtení z evangelia

Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj. Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!“ Učinili tak. Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli – zavolal si ženicha a řekl mu: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili. (Janovo evangelium, 2. kapitola, verše 1-11)

Úvodní pozdravení

Milé sestry a bratři,

Dovolte mi, abych v úvodu vyjádřil poděkování za pozvání na kazatelnu v Církvi československé husitské, za možnost rozdělit se s vámi o podněty z Božího slova. Abyste rozuměli, můj dědeček, Antonín Kocian, sloužil ve vaší církvi jako jáhen a později farář od roku narození mého tatínka – 1928 – až do svého důchodu v roce 1964. Protože tatínek mě k dědečkově víře nikdy nevedl, ani mi k ní vlastně nikdy nic neřekl blíž, měl by děda určitě radost, že jeho vnuk slouží kázáním v jeho milované církvi.

První Ježíšův zázrak

Napadají vás po přečtení známého příběhu a textu z druhé kapitoly Janova evangelia nějaké otázky? Například: Proč je tu řeč o třetím dni, má to nějaký význam? Proč se tu zdůrazňuje, že byla svatba? Mohla Marie po svém synovi žádat jiné věci a tato byla nepřípustná? Jakou pozici měla Marie k ženichovi a nevěstě? Proč byli na svatbu pozváni i Ježíšovi učedníci?

Napadalo mě množství dalších otázek, ale je pravda, že samotný text odpovědi na dané otázky buďto vůbec neobsahuje, nebo je jen naznačuje.

Na příběh z Kány se samozřejmě můžeme dívat z mnoha úhlů. Jedním z těch velmi zajímavých je zamyšlení Warrena W. Wiersbeho z cyklu biblických komentářů Buď…, konkrétně v komentáři Janova evangelia – Be alive! (V češtině vyšel v Návratu domů zatím jediný díl – Buď svobodný! – výklad listu Galatským). Autor zde druhou kapitolu Janovu vykládá na základě tří Ježíšových rolí: Ježíš jako host, Ježíš jako Syn a Ježíš jako nespatřený napravovatel chyb Hostitele.

Jiní autoři se zabývají číslovkami dnů a věnují se sedmému dni v pořadí, počínajíc Janem 1,19 a konče Janem 2,1. Můžeme meditovat nad číslovkou sedm i s ohledem na šestici dosavadních Ježíšových učedníků a sedmou osobou děje, Ježíšovou matkou Marií. Ohledně sedmičky by bylo zajímavé i srovnání věty z Jana 2,4 – „Ještě nepřišla má hodina“ – s dalšími šesti výskyty podobného znění v Janově evangeliu (7,30; 8,20; 12,23; 12,27; 16,32; 17,1).

Kána Galilejská

Kána Galilejská je místo, zmiňované trojnásobně jen v Janově evangeliu. Dnes již neexistuje, nikdo nezná její přesné umístění, a tak se musíme spokojit s informací, že se jednalo o místo místopisně ležící na západ či severozápad od Galilejského jezera, mezi Nazaretem a Kafarnaum.

Chtěl bych se s vámi dnes zastavit nad třemi myšlenkami, které – troufám si minimálně za svou osobu tvrdit – člověka obvykle nenapadnou ani po čtvrtém, pátém přečtení příběhu.

Nádoby

Zkusme si zopakovat osoby a obsazení našeho příběhu, jako z filmových titulků. V abecedním pořádku zde máme Ježíše, Marii, služebníky (v blíže neurčeném počtu), správce hostiny, učedníky (v pravděpodobném počtu 6), ženicha. K tomu zde máme ve scénáři i rekvizity – šest nádob na očišťování.

Začněme právě nádobami. Přesný objem každé z nich neznáme. Přibližně by to mělo být něco mezi ¾ až jedním hektolitrem. Proč Ježíš použil právě nádoby na rituální očišťování? Proč byly tyto nádoby někde ve skrytu? Je to podobenství k námi skrývanému náboženství? Použil nádoby určené pro náboženský obřad proto, že nebylo nic jiného k dostání? Ať je důvod jakýkoliv, jisté je, že použil nádoby na vnější očišťování k proměně vody ve víno – symbol Kristovy krve, určené k vnitřnímu, neviditelnému očištění. To je velmi podnětná myšlenka. Vnější, rituální, tradiční projevy v životě našich církví nikoho nepřivedou ke spasení. Jedině Kristova krev a její přijetí skrze víru, nás může očistit a převést ze smrti pod hříchem, do (věčného) života skrze Kristovu milost.

Proměnění vody ve víno není obrana alkoholických nápojů, ani omluva, nebo návod k jeho (nad)spotřebě. Židé si při denní spotřebě vína ředívali tento nápoj v poměru 1:3 s vodou. Samozřejmě s vyšším zastoupením vody. Bible sice nikde nezakazuje pití alkoholu, na druhou stranu jednoznačně varuje před opilstvím. K tomu platí, že jsme nabádáni k tomu, že „Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží“(1 Korintským 10,31). Jaký postoj si ve svém životě vyberete, je na vás. Jeho důsledky si ostatně také musí nést každý sám za sebe. Budiž vám příkladem, že podle slov Lukáše 22,18 (Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží…), Ježíš je v tuto chvíli abstinentem a nepijákem.

Služebníci

V druhé řadě se věnujme služebníkům. Služebníci jsou patrně těmi nejvíce opomíjenými osobami našeho příběhu, dáte mi za pravdu? Přitom právě k služebníkům je přirovnáván křesťanský život služby a měli by nám být nejbližší. Teď není důležité, jestli jich bylo šest, jako nádob a učedníků. Jisté je, že u zázraku proměnění vody ve víno, byli právě služebníci, nikoliv učedníci. Stejně tak u správce hostiny, který si zavolal ženicha a provádí degustaci. Ježíš Kristus, původce zázraku, zůstává někde v pozadí a v anonymitě zůstávající. Služebníci vědí, kdo zázrak způsobil, byli u toho. To jedině oni mohou dosvědčit – protože to jejich oči viděly, jejich uši slyšely a jejich ruce se dotýkaly nádob s vodou, která se proměnila v dobré víno.

Ježíšovi učedníci se oddávají svatebnímu veselí, Ježíš se v ústraní baví se svou matkou a po svém reaguje na její žádost. Služebníci neodpočívají a jsou k dispozici všem, kromě učedníků. Poslouchají Ježíše „na slovo“ a stejně tak poslouchají „slovo“ správce hostiny. Jen oni a Ježíš vědí, jak to ve skutečnosti bylo. Chtěli byste v této situaci být učedníky nebo spíš služebníky? A jak v ostatním vašem životě?

Neodbytná prosba

Ještě jedna věta se váže k služebníkům. Je to neodbytná Mariina prosba: „Udělejte, cokoli vám řekne.“ (Jan 2,5 v překladu Bible 21)

Můžeme přemýšlet, proč má Marie možnost přikazovat služebníkům, ač sama z chudých poměrů, (dostatečným důkazem jejího společenského postavení je vánoční příběh, který si připomínáme v těchto dnech). Mnohem zajímavější je ale myšlenka, jak to, že jí služebníci poslechnou?

Milí služebníci Ježíše Krista, vážení křesťané. Jste ochotní (pro Ježíše, s Ježíšem, v Ježíšově jménu) udělat, „cokoli vám řekne“?

Závěr

V nám neznámé Káně se odehrál první a později také druhý z Ježíšových zázraků, (uzdravení syna královského služebníka viz Jan 4,43-54). Z 35 zázraků, uvedených v evangeliích, se dva udály v této obci. První Ježíšův zázrak – proměnění vody ve víno – byl neveřejný. Jeho poslední zázraky, vzkříšení Lazara, uzdravení Malchusova ucha, už probíhaly za přítomnosti široké veřejnosti.

[POZN: zázrak v Káně je Janem v textu poznamenán jako první v řadě. Z tohoto důvodu můžeme tzv. evangelia dětství, (např. pseudo-Matoušovo evangelium a pseudo-Tomášovo evangelium dětství, se zázraky jako dvanáct vrabců z jílové hlíny), beze studu označit jako náboženskou fikci, smyšlený příběh.]

Ježíšův první zázrak v Káně nás učí především o Kristově moci. V textu je doslova napsáno, že zde „zjevil svou slávu“ (Jan 2,11). Právě na základě tohoto zázraku „jeho učedníci v Něho uvěřili“ (Jan 2,11). Ale věřit jen na základě zázraku je málo. Činit zázraky totiž umí nejen Bůh, ale i Boží nepřítel (2 Tesalonickým 2,9.10).

Kdybychom v četbě druhé kapitoly, a vůbec Janova evangelia pokračovali, dozvíme se, kdo Ježíši uvěřil pro Jeho zázraky, kdo pro Jeho slovo, kdo uvěřil v Jeho jméno. Najdeme tam úžasnou větu, směrovanou „nevěřícímu“ Tomášovi: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili“ (Jan 20,29). Najdeme tam jednu z nejúžasnějších vět Bible, kdy se Ježíš k Otci modlí nejen za své učedníky, ale doslova: „i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří“ (Jan 17,20).

Jenže jsme jen lidé a máme dlouhé vedení. V případě učedníků platilo, že teprve až když byl Ježíš „vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se…, že to říkal, a UVĚŘILI PÍSMU i SLOVU, které Ježíš pověděl“ (Jan 2,22). Až teprve potom přestali věřit na základě zázraku, ale na základě Jeho a biblického, Božího slova.

Svět a lidé světa si své nejlepší obvykle chtějí užít hned. Hlavní je si užít. Ježíš, podle slov správce hostiny, je ale ochoten to nejlepší pro nás schovat až na závěr. Činí tak inkognito, v pozadí, ne vždycky poznán a málokdy obdivován. A v množství mnohem větším, než vlastně potřebujeme. No řekněte. Za kolik dní by svatební hosté mohli vypít šest hektolitrů vína, navíc při ředění 1:3 s vodou…

AMEN