Neklidná noc

online setkání havlíčkobrodských sborů 26. 12. 2020 - zvukový záznam zde

Čtení na úvod

1 Ten, kdo se u Nejvyššího ukrývá, přečká noc ve stínu Všemohoucího.

2 Řekne o něm: „ Ty jsi moje útočiště, můj pevný hrad, můj Bůh, v tobě je má jistota.“

3 On tě vysvobodí z nastražené pasti, ochrání před smrtelnou ranou.

4 Svými křídly přikryje tě, pod jeho starostlivostí jsi v bezpečí; jeho věrnost je tvůj štít a tvoje ochrana.

5 Nemusíš se bát úzkostí noci, ani náhlého útoku ve dne,

6 pohrom, které udeří za tmy, nákazy, která se šíří o poledni.

7 I kdyby jich tisíc padlo po tvém boku a deset tisíc po tvé pravici, tebe to nepostihne.

8 Na vlastní oči to spatříš a uvidíš, jaké odplaty se dostane zlým.

9 Zvolil sis Boha za své útočiště, u Nejvyššího máš svou ochranu,

10 nestane se ti nic zlého tvůj domov nestihne neštěstí.

11 Svým andělům přikázal, aby tě střežili na všech tvých cestách.

12 Na rukou tě ponesou, aby ses nerozbil o kámen.

Žalm 91,1-12 (podle Slova na cestu)

ÚVOD

Text Žalmu 91, ze kterého jsme si na úvod přečetli jeho větší část, by se s trochou fantazie mohl stát nejen písní určenou pro bojovníky v první linii, ale třeba i hymnou v boji proti současné pandemii. V tom textu najdete všechno potřebné – každodenní obavy, noční nejistotu, únavu délkou, útoky smrti, a na druhou stranu i ochranu z Boží strany, zaslíbení přítomnosti Božích andělů ochránců. Dokonce si můžeme všimnout, že tento text cituje satan ve chvíli, kdy na poušti pokouší Pána Ježíše, a snaží se Jej přesvědčit k tomu, aby se vykašlal na skrupule a vyzkoušel jistotu Boží ochrany – měl skočit z ochozu Jeruzalémského chrámu, kam Ho satan virtuálně vzal. Vy dobře víte, jak to dopadlo. Ježíš na ten špek neskočil. Opáčil, že Boha člověk nemá pokoušet. Já dodávám – ani v dobrém, ani ve zlém, tedy jinak řečeno ani lehkovážností, ani svatými řečičkami a činy.

Dva příběhy, které jsem pro dnešní dopoledne vybral, mají dle mého soudu s náladou kolem našeho dnešního boje s celoplanetární nákazou dost společného. Tím prvním je vánoční příběh, který se odehrál na bojištích první světové války na několika místech. Je to příběh náhlého spontánního příměří na Vánoce 1914, které se týkalo především všech tří vánočních svátků, tedy i svátku svatého Štěpána, kterého máme v kalendáři právě dnes. Není bez zajímavosti, že toho roku připadl Štědrý den na čtvrtek, jako letos, a zima toho roku byla neskutečně deštivá. Ostatně neobvykle mokré byly všechny roky kole Velké války, dokonce někteří odborníci právě tuto skutečnost, společně s posunem ptačích hnízdišť blíže k lidem, považují za spouštěč pandemie Španělské chřipky.

Druhým příběhem je příběh biblický, příběh pastýřů na pastvinách kolem Betléma, kteří se setkali s andělskou zprávou…

Vánoční příměří 1914

Důvodů, proč vzpomínám v souvislosti s Vánocemi právě tento příběh, mám víc. Jednak aktuální datum, tedy časové souvislosti, podobné povětrnostní podmínky, celosvětová nejistota, a k tomu ten náboj naděje.

Víte, o co se v tomto příběhu jednalo? (Pokud ne, můžete někdy shlédnout francouzský film Šťastné a Veselé, který s pochopitelnou autorskou licencí o Vánočním příměří 1914 pojednává.)

V kostce řečeno. Bylo, nebylo v Evropě několik málo království, v jejichž čele se ocitli tři bratranci. Když jako kluci jezdívali „na píseček“ ke své babičce Viktorii, babičce Evropy, vzájemně si říkali Geogie (král Anglie Jiří V.), Nicky (ruský car Mikuláš II.) a Willy (německý císař Vilém II.). Svými zdrobnělými jmény se oslovovali i ve své dospělosti, když vládli polovině světa. Navštěvovali se na svatbách, pohřbech, naposledy v Berlíně v květnu 1913. Ale stav a zájmy jejich zemí už dávno nebyly ideální. Navíc ale nejmladšího a nejstaršího dělilo 9 let a na písečku dějin si nehráli jen lopatičkami a kyblíčkem, nýbrž novými technologiemi a nesmírnou silou svých vojsk, jejichž vyzbrojováním strávili roky. Když se pak škrtlo v Sarajevu zápalkou, vznikla Velká válka, u nás zvaná I. Světová.

Vojáci, kteří odjížděli na bojiště, stejně jako mnozí členové generalit, očekávali rychlé vyřešení bojů. Naivnější mysleli, že ani nedojedou na frontu a bude po všem, do švestek jsou doma. Verbíři slibovali, že budou doma na Vánoce. Jenže síla obou válčících stran byla taková, že se žádná blesková válka nekonala. Po třech měsících vojáci rozprostřeli na několika frontách, z nichž nejdelší byla ta Západní v délce 727 km, táhla se od Severního moře až po Švýcarské Alpy. Samozřejmě se nejednalo o jeden takto dlouhý zákop z jedné i druhé strany. Ta linie byla místy přerušovaná, ale byla to patová situace. Začala zákopová válka, kdy obě strany proti sobě stály na doslech.

Když přišly Vánoce prvního roku války, boje trvaly 5 měsíců. Zákopy v tu dobu ještě neměly dokonalost těch ke konci konfliktu, byly plné vody, bahna, vší a určitě ne pohody. A tak si pohodu na Štědrý večer udělali ti nejníže postavení. Rozsvítili svíčky, někde ozdobili stromky, začali zpívat koledy. Ironií stávajícího stavu bylo, že k sobě měli protivníci blíž než ke svým blízkým. Stovka metrů oproti stovkám kilometrů. A tak se na mnoha místech setkávali protivníci v zemi nikoho, tedy rozbahněné části mezi oběma liniemi zákopů. Vyměňovali si jídlo, v jednom místě je dokonce zdokladován fotbalový zápas mezi oběma stranami. Netrval víc než hodinu, hrálo proti sobě mnoho desítek hráčů a Němci na Skoty vyhráli 4:3. Byla to spíš radost než sport.

Je také známo, že jeden skotský reverend, vojenský kaplan s vysokou hodností plukovníka – James Esslemont Adams – když ukončil pohřeb vojáků na své straně a viděl náznaky bratřících se vojáků, vstoupil do země nikoho a se zdviženýma rukama přešel až k linii druhé strany. Tam požádal o rozhovor s velícím důstojníkem. Bylo mu to umožněno a výsledkem byla dohoda o klidu zbraní a možnosti pohřbení těl, která se pět nebo i více dnů rozkládala mezi znesvářenými stranami. Dokonce dostal možnost vést pobožnost k pohřbení nepřátelských asi 17 vojáků. Četl text Žalmu 23 v angličtině, pak v němčině, modlil se anglicky a za pomoci německého překladatele, jinak studenta teologie, došlo i na modlitbu v německém jazyce.

Příměří bylo spontánní, neorganizované vyšším velením. Vyšší oficíři naopak takovou skutečnost nesnesli. Volali různým způsobem vojáky zpět ke svým liniím. Světlicemi, křikem, někde i střelbou. Někteří ten krátký mír dokonce využili k úspěšnému špehování nepřátelských stran. Ať tak či onak, mír vydržel někde do 26. prosince, jinde dokonce do příchodu Nového roku.

Smutnou skutečností bylo, že se díky tomuto příměří na některých místech zákopové války vojáci podívali dál, než v následujících letech se zbraní. Díky důmyslným zákopům se boje obvykle nepřesouvaly o víc než pár desítek metrů, a neprolomily nepřátelské ležení dál než ke čtvrté linii zákopů.

Příběhy vánočního příměří se objevily i na Východní frontě, dokonce i na nějakém mimoevropském bojišti, nejvíce se jich ale vyskytlo na jižní belgické frontě, kde proti sobě stáli Angličané nebo Skotové proti Prusům, tedy podobně křesťansky smýšlející protivníci. Vánoční naděje tedy vlastně může vypadat jako přirozená reakce křesťanů na beznadějnou situaci po prvních měsících války. O to horší je, že se většina účastníků nedožila konce války. Zemřela po zásahu krutých podmínek nebo dokonce rukou dočasných vánočních přátel.

Bez zajímavosti není ani skutečnost, že v anglickém nebo francouzském týlu běžní občané bratříčkování, byť dočasnému, na frontové linii vůbec nerozuměli. Jak se mohou naši vojáci přátelit s někým, kdo nedávno zdecimoval naše pobřežní města silou svých letadel a lodí? Jenže tak to chodí. Boží milost si místo nevybírá, je nakažlivá. Ovšem stejně tak lidská zloba. A tak na stejných bojištích, kde se o Vánocích přátelili, o pár měsíců později byl poprvé použit plynový útok chlórem, a po dva a půl roce dokonce zpuchýřující plyn dostal na stejném bojišti své jméno podle nedalekého belgického města Yper – vzniknul yperit. Přesto v myslích přeživších spíš v paměti uvízla vzpomínka na krátký mír než na útrapy války.

Říká se, že když se zažehla na protilehlých stranách na Štědrý den různá světla, z německé strany se začala vinout melodie Tichá noc. Angličané odpovídali svou koledou a tak na mnoha místech došlo k tomu sbratření. Tichá noc jako začátek k neklidné noci ještě mnoho let na stejných pozicích zakopané války. Válka měla být rychlá, a tak proti sobě najednou stáli dokonce bývalí sousedé. Během těchto Vánoc se v protivnických uniformách vzájemně poznali muži, kteří žili ve stejném místě například v Londýně, mnoho Němců totiž přijelo do zákopů z Anglie, kde ale stále žily jejich rodiny. Ach ten neklid války.

Tichá noc

V neznámé vzdálenosti od města Betléma udeřila noc. Byla tichá, ničím výjimečná. Noc jako každá jiná. Nekonala se zde žádná válka, jen několik pastýřů se předem domluvilo, kdo bude hlídat stáda a kdo bude spát. Proč si právě tuto skupinku vybral anděl Gabriel ke zvěstování narození Spasitele světa? Mluvili u svého ohně o budoucnosti zachráněného světa? Nebo dokonce znali proroctví z knihy Micheáše o Zachránci z Betléma? Nebo k jejich výběru bylo spíš než znalosti teologie potřeba čistého srdce? Nebo dokonce byli jediní, o kterých Bůh věděl, že budou ochotní nejen vyslechnout představení andělského nebeského chóru, nýbrž že ho vezmou vážně a vyrazí se Nebeskému králi poklonit? To už nikdo z nás nezjistí. Tedy dokud nám to jednou konečně někdo neřekne J

Jak jsme četli během naší letošní půlnoční o půl desáté, (viz Lukáš 2,8-20), pastýři se nejdřív nebeského posla lekli. Ten tedy spustil známou andělskou větu „Nebojte se“ a pak vydal popis skutečnosti, že se narodil malý Ježíš. Řekl, že se tak stalo v Betlémě, a že to bylo v nějakém zařízení, kde je k dispozici žlab pro krmení zvířat, tedy ne ve světnici. Jak to bývá z Boží strany obvyklé, opomněl připojit číslo popisné, bližší popis místa, nebo dokonce přesné GPS souřadnice. Prostě rozhodněte se, chlapi, jak chcete. My vám to ještě zazpíváme. Mimochodem, napadlo vás někdy, v jakém jazyce vůbec měli andělé ten zpěv secvičený? Nebo že by nebylo jazyka zapotřebí?

V každém případě se pastýřům z tiché noci stala noc neklidná. Jestli ještě někdo z nich po nebeském koncertu spal, tak ho probudili a domluvili se, kdo zůstane u stáda. Řeč představeného andělů archanděla Gabriela a výkon andělského chóru byl natolik přesvědčivý, nebo odhodlání pastýřů k nalezení Spasitele bylo tak hluboké, že nezůstalo jen u slov a plánování. Slova přešla k činům, pastýři se dokázali dohodnout a vybraní jedinci vyrazili do Betléma.

Hledali stáj, která bude prozářená světlem, kde se nebude spát, nebo odkud dokonce zazní dětský pláč. Protože se naštěstí stáje nezateplovaly, neutěsňovaly, nejednalo se o pasivní dům, světlo i zvuk zevnitř stavby bylo slyšet. Po nevíme jak dlouhé době hledání, pastýři Boží rodinu skutečně našli. Miminko zavinuté v plenčičkách, neschopné slova, pohybu. Odkázané na péči a starost lidí. Stvořitel světa, naprosto poddaný dobrotě i nedobrotě světa, který před lety sám přivedl k životu. Teď tu leží, možná spí, možná pláče. Zatím vyjadřuje to, co každé jiné miminko. Teplo, chlad, nasycení, hlad, blízkost maminky a mateřského mléka, úlek před neznámým světem. Znáte písničku Jaromíra Nohavici Velká tma? Tak trochu v ní ten příběh slyším.

Závěr

Dočetls jsem se, jak zní nejčastější nápis na vojenských hrobech, alespoň na těch novodobějších. Tipli byste si?  Prý je jím citát z Janova evangelia

„Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“

Jan 15,13 (PODLE Českého ekumenického překladu i podle Bible 21)

Malý Spasitel, narozený v Betlémě, nevypadal jinak než jakékoliv jiné miminko na světě. Kolem Jeho hlavy nezářila svatozář, na zádech mu nerašila křídla. Na své službě lidem se předem dohodnul se svým Otcem, přijal roli toho, kdo se namočí do špíny tohoto světa a položí za nás život.

V bojích nejen První světové války položilo život miliony nevinných lidí. Říká se, že většina z nich zemřela proto, že neměla odvahu vzít život člověku za muškou pušky nebo na druhé straně bodáku. Lidství prohrálo boj o svůj život.

V zázemí měst, včetně například naší Prahy, daleko v týlu, sice nebylo tolik bláta, všudypřítomných krys a vší, ale zase se na všechno čekaly dlouhé fronty. Všeho bylo nedostatek, jídla, pohody a dokonce i světla, protože uhlí, ze kterého se vyráběl svítiplyn, bylo málo a elektřina rozhodně nebyla všude. Kšeftovalo se se vším, z domů i stájí svítily zase spíš jen svíčky a lampy na Petrův olej. A noci nebyly vždy úplně tiché, aby také ne v tak neklidné době.

Takřka sto let od svého prvního zaznění (v roce 1818) píseň Tichá noc přinesla klid do neklidu zákopů První světové války. Vice než dva tisíce let od narození Spasitele, a nespočetně víc let od ustavení Plánu spasení, přinášejí písně „Velikou radost pro všechen lid“[1]. V jiném biblickém překladu je napsáno: „Nebojte se, nesu vám dobrou zprávu, ze které se mohou radovat všichni lidé. V Betlémě, ze kterého před dávnými časy vyšel David, se vám dnes narodil Kristus, Spasitel poslaný od Boha.“[2]

Neklidná noc tohoto světa bude mít svůj konec. V nadhledu z nebeské výše je ten konec dokonce už jasně vidět. Vláda tohoto světa padla. Novým vládcem a králem celého vesmíru bude Ten, kdo obětoval svůj tichý život za neklid tohoto světa. Jeho korunovace už se chystá a každý z vás je na ní předem zván.

„Je ještě mnoho jiného, co Ježíš učinil; kdyby se mělo všechno dopodrobna vypsat, myslím, že by celý svět neměl dost místa pro knihy o tom napsané.“

Jan 21,25 (podle Českého ekumenického překladu)

Váš příběh je součástí popsaného příběhu. Jistě je plný neklidu, nejistoty, ale nabízí také tichost, naději a smíření. Děkuji, že se na té cestě můžeme navzájem doprovázet, podpírat, zazpívat si i poplakat. Nezapomeňte – Spasitel se narodil, žil, stále žije a žít může až na  věky – ve vás a s vámi.

AMEN

[1] Lukáš 2,10 v Českém ekumenickém překladu

[2] Lukáš 2,10.11 v překladu Slovo na cestu