sbor Církve adventistů sedmého dne
25.568 dní
kázání z neděle 28. 6. 2020 ve věznici Světlá nad Sázavou
Čtení ze Starého zákona
Celým svým srdcem hledám tě, od tvých příkazů zbloudit nenech mě!
Tvou řeč uchovávám v srdci, nechci proti tobě hřešit.
Požehnaný jsi, Hospodine, svým zákonům prosím nauč mě!
Stále opakuji svými rty vše, co jsi nařídil.
Raduji se z cesty tvých svědectví jako z největšího bohatství.
O tvých předpisech chci rozjímat a hledět na tvé stezky.
Ve tvé vůli nalézám své potěšení, nezapomínám na slovo tvé.
Žalm 119,10-16
Milé posluchačky, milé sestry, mohu vám tak říct?
Přiznám se, že tento týden jsem opravdu často a hodně myslel na 70. výročí vraždy JUDr. Milady Horákové. Proto dnešní zamyšlení možná bude trochu odlišné od těch předchozích, která jsem vám sdílel. Nebude totiž zaměřen na biblickou postavu, ale na osobu věřící ženy, která byla na smrt dovedena v úterý 27. června 1950 krátce po půl šesté ráno. Od té doby uplynulo 25568 dní…
Moje maminka se jmenuje Milada. Jméno je to dle všeho slovanského původu, odvozené od slova „mlada“. Ve svém významu ale prý znamená i „milá“ či „milovaná“. Maminka své jméno dostala, stejně jako její další sourozenci, proto, že děda nechtěl kupovat dárky dvakrát v roce. Tedy jména byla dětem přidělena podle data narození, aby se slavilo najednou. Protože se narodila 28. prosince, a svátek Milady byl o den později, bylo vystaráno.
Jak ke svému jménu přišla Milada Horáková, rozená Králová, nevím. Ale narodila se také v čase vánočním, přesně na Boží hod, tedy 25. prosince 1901. Ať si onomastika říká o jménech, co chce, podle mě jméno Milada je odvozeno z angličtiny: „My Lady“, tedy oslovení dámy urozené, dámy vzhledem, chováním, i mluvou, oslovení manželky Lorda, tedy držitele šlechtického titulu.
Milada Horáková byla věřící žena. A to je důvod, proč o ní tento týden tolik přemýšlím. Je mi totiž příkladem člověka, pro kterého je víra natolik zásadní součástí bytosti, že se jí není schopen vzdát, ani pod pohrůžkou násilí či smrti. Narodila se do katolické rodiny, když jí ale bylo pětadvacet a chystala se na vdavky s Bohuslavem Horákem, členové její rodiny, jí včetně, konvertovali k evangelíkům.
Ke konverzi došlo roku 1926 a svou roli tu sehrála i celková nálada, která v té době v církevních otázkách panovala v Československu. Taková byla doba. Můj dědeček v ten čas, byl o 3 roky mladší, zase vstupoval do církve husitské.
Milada tento krok vzala velmi vážně a cítila potřebu myšlenkově si zpracovat toto rozhodnutí, aby za svým rozhodnutím mohla stát pevně a bez pochybností. Těžké pro ni bylo, že strýček farář, s nímž často vedla hovory o víře, přijal tento krok s pobouřením. Víru v Boha považovala za natolik vnitřní a důvěrnou záležitost, že ji spíš uváděli v úžas ti, kteří o své víře dokázali veřejně mluvit.
V dopisech, které psala Milada Horáková s vědomím blízkého konce ve vězení, se ze své víry velmi otevřeně vyznává. V dopise pro svou tchyni, maminku Horákovou, píše: „Vím, že Ty nad svou Golgotou zvítězíš, neboť máš víru, štít a pavézu nejmocnější. Maminko, i já ji mám. Ani nevíš, jakou mi způsobilo radost, když mi můj právní zástupce sdělil, že náš pan farář z evangelického sboru projevil ochotu mne doprovodit a duševně posilnit v hodinách, které mne očekávají. Bude požádáno, aby mu to bylo dovoleno, ale i kdyby se to nestalo, už samo to, že se ke mně přihlásil, mne posílilo a potěšilo, a tlumoč mu, maminko, mé hluboké díky za to.“ (Její farář Jan Kučera nakonec do věznice nebyl vpuštěn. Povolení k návštěvě dostal jeho kolega Jiří Vojtěchovský. Pro vaši zajímavost – než odcházel do důchodu, sloužil tento muž v Hlinsku a dožil v Nasavrkách. Faru po něm přebíral můj zdejší kolega kaplan Miroslav Čejka. Občas si spolu povídáme o tom, co mu Jiří o paní Miladě a okolnostech té poslední návštěvy vyprávěl…).
Když jsem byl před nějakým časem pozván na prohlídku muzea, které je součástí věznice v Praze na Pankráci, byl to pro mě jeden z nejsilnějších životních zážitků. Dotkla se mě i pieta, se kterou k těm místům, kterými procházela zloba dvou vražedných systémů, fašizmu a komunizmu, přistupoval náš průvodce, pan doktor Aleš Kýr.
Nejsilněji jsem byl dojat dvěma věcmi. Sekyrárnou, tedy místem, kde byli lidé zbavováni života. Tam jsem spatřil mj. také popravčí nástroj, na kterém byla uškrcena dr. Horáková.
Druhým silným zážitkem byl dopis Milady Horákové, jehož faksmile má v muzeu významné místo. Dopisů napsala v posledních 3 dnech deset. Krom jejich hloubky, svědčící o charakteru paní Horákové, se k nim váže hned několik zajímavostí. Doktorka Horáková nebyla vězněna jen komunisty. Dostala se také do fašistického vězení, kde seděla 5 let. Ale nikdy jí nebyla odmítnuta možnost korespondence. Tedy krom právě posledních deseti dopisů. Ty si Státní bezpečnost – STB nechala pro sebe, a přes výslovné přání nebyly doručen adresátům. Nakonec ale přeci jen byly předány. Po sametové revoluci je tehdejší ministryně spravedlnosti JUDr. Dagmar Burešová předala dceři Milady Horákové, paní Janě Kánské. Dnes jsou svěřeny do péče Národního muzea v Praze.
Dovolím si citovat z posledního dopisu, který Milada Horáková napsala tři hodiny před svou smrtí:
Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží – tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte – neteskněte moc – je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho – bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat – chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem… Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše Milada.
Vzpomínal jsem, že dr. Horáková nebyla vězněna jen jednou. Už při jejím prvním věznění se projevil její nevšední zájem o zmírnění utrpení druhých. Jedna její spoluvězeňkyně vzpomíná, jak se jí paní Milada ptala: „Děvčata, nemáte některá z vás kousek mýdla? Vedle mne v cele je zavřená stará žebračka Němkyně. Proč je zavřená, sám Bůh ví… Je stará, nemocná a tak strašlivě špinavá a zavšivená. Zítra chci požádat dozorkyni, aby mi povolila stařenu umýt a vyčesat.“ Nakonec podle svědectví tuto stařenu umyla a oblékla do svých druhých šatů.
Jana Feierabendová – její spoluvězeňkyně – o ní napsala: „V těžkých dobách jedině silná morálka dovede potlačit sobectví. Tehdy se poznají silné a pevné charaktery. Takový čistý a pevný charakter měla Dr. Horáková. Nepoznala jsem v životě druhou, tak altruisticky založenou ženu, jakou byla ona, která dovedla pro druhé obětovat všechno, i svůj vlastní život.“
Když jsem před chvílí citoval z jejího dopisu, měl bych se zmínit o tom, že byl napsán o půl třetí, tedy ve 2 hodiny 30 minut. Vznikla o tom i píseň, kterou nazpívala skupina Epydemye. Má strohý název: Milada.
Je půl třetí ráno a mně je dáno
Ještě posledních pár minut, a pak dost
Pak mě moje vlastní lidi pošlou na věcnost
Můj život tekl proudem a před svým vlastním soudem
Moje svědomí se nebojí
A život před Bohem snad obstojí
Někdy hladil jako samet, jindy s námi pěkně zamet
Ale byl skutečný a bez příkras
A dala bych ho ještě jednou, a pak znova, a pak zas
Tisíckrát ohraný scénář
Odmítám před vámi číst
Odmítám odejít ve lži
Odmítám nenávist
Je půl třetí ráno a mně je dáno
Ještě posledních pár minut, a pak dost
Pak mě moje vlastní lidi pošlou na věcnost
Je půl třetí ráno a mně je dáno
Ještě posledních pár minut, a pak dost…
Příběh Milady Horákové v textu té písně mi připomíná proces s Pánem Ježíšem Kristem. To především On se se dobrovolně odmítnul přiznat k něčemu, co neudělal, to Jeho vlastní lid poslal na popraviště. I o Něm platí, že to nebyla poprava – od slov „po právu“, ale že to byla justiční vražda. A díky tomu pro nás i sestru Miladu připravil cestu na věčnost.
A to je pro mě to nejsilnější, co jsem s vámi původně dnes chtěl sdílet. Milada Horáková odešla z tohoto světa i života. Umírala nepříjemně dlouho, podle popravčích záznamů lékař konstatoval smrt po pěti minutách škrcení. Podle vězeňského lékaře smrt nastala v 5:43. Tehdy pohasl svit v jejích očích. Ale jakmile je otevře, bude na věčnosti, v blízkosti svého Spasitele, kterému tak důvěřovala.
Na závěr dnešního zamyšlení se s vámi rozdělím o Ježíšův citát, zapsaný učedníkem Janem:
Přikazuji vám, abyste se vzájemně milovali tak, jako jsem já miloval vás. Největší lásku přátelům prokáže ten, kdo za ně položí vlastní život. Zůstanete mými přáteli, budete-li jednat v souladu se mnou. Nejste už mými sluhy, protože sluha se nevyzná v úmyslu svého pána. Řekl jsem vám s důvěrou vše, co vím od Otce, a proto jste se stali mými přáteli. Já jsem si vybral vás, ne vy mne. Vybavil jsem vás k tomu, abyste žili plodný život, který by před Bohem obstál. Proste a Otec vám to dá. Usilujte především o vzájemnou lásku. Lidé vás budou nenávidět, ale vzpomeňte si, že mne nenáviděli dříve než vás.
Jan 15,12-18
Přeji vám odvahu uvěřit v Boha, který vám nabízí nejen svou pomocnou ruku, ale i ochranu. Přeji vám, ať vaše víra může přerůst v důvěru v Boží přítomnost a jistotu Jeho zaslíbení.
Váš kaplan
Aleš Kocián