kázání ke čtení v sobotu 25. 4. 2020

Úvod

Milí čtenáři,

také dnešní zamyšlení se částí myšlenek vrací k velikonočním událostem před 2000 let v Jeruzalémě, kde byl Ježíš povolán z hrobu zpátky do života. Ježíš sice byl, je a navždy bude Slovem, které učinilo svět, skrze Něj a pro Něj bylo stvořeno vše na nebi i na zemi (Koloským 1,16), ale když zemřel za hříchy celého světa, nemohl svou moc použít. Do života musel být povolán pouze mocí Boha Otce, až do chvíle Jeho rozhodnutí ležel v důsledku přijatých vin mrtev na věky.

Kdybyste měli moc jako Bůh, za jakých okolností byste vrátili lidi do života, vzkřísili je?

V Bibli najdeme několik příběhů o navrácení nemocných do života. Jedním z nich je i ten následující.

Čtení textu

Lukáš 7,11 Nedlouho poté šel (Ježíš) do města jménem Naim doprovázen množstvím svých učedníků a spoustou dalších lidí. 12 Když se přiblížil k městské bráně, vynášeli právě mrtvého. Byl to jediný syn své matky a ta byla vdova. Doprovázela ji spousta lidí z města. 13 Jakmile Pán uviděl tu vdovu, byl k ní pohnut soucitem. „Neplač,“ řekl jí. 14 Přistoupil a dotkl se már. Nosiči se zastavili. Tehdy řekl: „Chlapče, říkám ti, vstaň!“ 15 a ten mrtvý se posadil a začal mluvit. Ježíš ho vrátil jeho matce. 16 Všech se zmocnila bázeň a začali oslavovat Boha: „Povstal mezi námi veliký prorok! Bůh navštívil svůj lid!“

Lukáš 7,11-16 podle překladu Bible 21

Popis příběhu o Naimské vdově I.

Obec Naim = v překladu „Zelené pastviny“ nebo „Půvabná“. Svůj půvab ale sebekrásnější místo světa/vesmíru ztrácí ve chvíli bolesti, utrpení, ztráty blízkých.

Obec v hebrejštině zapisovaná jako Nain leží asi 40 km jihozápadně od Kafarnaum a asi 7 km jižně od hory Tábor v předhůří Malého Hermonu. V dnešní době nese jméno Nein.

Sociální situace nám neznámé ženy:

Nevíme, kolik jí bylo, nevíme v jakých žila podmínkách, ale pro naší představu by mělo stačit, že je vdovou, tedy oplakala svého muže a musí se o svého jediného syna postarat sama. Věk mužského potomka nám také není znám, ale Ježíš ho nazývá chlapcem. Jeho smrt tedy pro matku znamená nejen bolest ze ztráty, ale je i propadem do ekonomické beznaděje. Žena přichází o jakousi možnost záruky bezpečnějšího stáří, o syna, který by se o ní ve své dospělosti mohl postarat. A v tu chvíli je jedno, zda zemřel v důsledku nemoci, cizího zavinění nebo nezaviněné nehody.

Ježíš projevuje soucit

Ježíš na své cestě z Kafarnaum, jak už víme vzdáleného 40 km, dorazí k bráně městečka Naim ve chvíli, kdy kolem jde pohřební průvod.

Příchod Ježíše ve správný okamžik můžete považovat za záměr nebo náhodu, to je na vás. Jisté je, že Mu stačí pohled na situaci vdovy, na spoustu lidí, doprovázejících máry s chlapcem a je pohnut lítostí. Podobně v jiných situacích lituje ztrápené a zmatené zástupy lidí, nemocné, slepé, malomocné.

Mnoho lidí, a někdy možná i my sami se Boha ptáme, proč v některých situacích nezasahuje, proč nejedná, zůstává nepohnut. Myslím, že je to v důsledku prožívaných bolestí, nebo jiné slepoty, přes kterou nevidíme Boha, který je pohnut všemi těmi okolnostmi. Moc rád by zasáhnul, v nám neviditelném pohnutí pláče s námi, jen z nějakých ne vždy jasných důvodů se rozhodnul zůstat nespatřen.

Neplač!

Nepřijde vám ten příkaz absurdní? Jak můžete přikázat vdově, která ztratila jediného syna, aby pro něj neplakala? A aby té absurdity nebylo málo, příkaz „Neplač“ vydává plačící muž, pohnutý soucitem…

Proč na tom tak trvá?

Co to znamená?

Podobnost příběhu

Celé se to podobá situaci v následující 8. kapitole Lukášova evangelia, ve které Ježíš vydává stejné nařízení: „Neplačte!“ Stane se tak před domem správce synagogy (v Kafarnaum) Jairose a jeho dcery. Ježíše plačícího nad ztrátou přítele a vedoucího příbuzné k tomu, aby nesmutnili, najdeme i příběhu o Lazarovi (Jan 11)

Podobá se to i příběhu z dávné minulosti o ženě ze Šůnemu, zvané Šůnemanka, která v pokročilém věku dostala syna – díky proroku Elizeovi (2Kr 4,18-37). Také ona přišla o svého nejmilovanějšího, který jí byl vrácen do života. (Mimochodem, městečko Naim a Šůnem leží na opačných stranách návrší Móre, v blízkém sousedství.)

Chlapče vstaň!

Druhý z Ježíšových příkazů, který je pro někoho možná ještě absurdnější. Říci mrtvému vstaň. Díky své víře nám je ale dáno tomu uvěřit. Dárce života, Pán nad životem a smrtí přeci může kohokoliv vrátit do života, může i mrtvé vzkřísit.

V Kafarnaum v domu Jairose přikazuje: „Děvče vstaň!“, v Betanii u hrobky Lazara přikazuje: „Lazare, pojď ven!“ Smrt na volání Pána života musí vydat své mrtvé.

Příběh o nás (vsuvka)

Celý ten příběh je podobenstvím o nás samotných.

Chlapec – mrtvý – nemůže prosit o milost. Jeho bezživotí vzbuzuje soucit v okolí jeho pozůstalé matky, i v samotném Ježíši. Ježíš sám, o několik let později, leží ve skalním hrobu sám mrtvý, vzbuzuje soucit, ale nemůže volat o milost. To mohou jen živí.

I my jsme mrtví pro své hříchy. Sami si s tím nejsme schopni poradit. Pomoc musí přijít zvenčí. Bůh ve svém jediném Synu nás zachraňuje. Jediný Syn jediného Otce může skrze svou oběť zachránit.

V tuto chvíli ale zachraňuje jediného syna vdovy, syna, který je napůl sirotkem bez otce.

Popis příběhu o Naimské vdově II.

Bázeň lidu

Všech přítomných pohřebního průvodu v Naim se zmocnila bázeň. Bázeň z čeho, z koho? Co je to za bázeň? Je to strach, obava? Strach nejen církve či vládnoucí síly jí často používaly/používají jako zastrašovací prostředek.

Tady si tu bázeň představuji jako dotyk vyšší moci. Jistota, že se děje něco mimo chápání lidí. Sám jsem jí prožil při své první návštěvě sboru naší církve v Pardubicích. Vnímal jsem v tu dobu svým světským rozumem, že v té místnosti v Labské ulici byly přítomny nezemské bytosti. Bylo to jasné a zřetelné. Byl jsem si tím neotřesitelně jist. A bylo to s velkou úctou, bázní, ale zároveň i radostí. Od té doby a v té míře jsem to už nikdy nezažil.

Boží přítomnost naplňuje bázní. Nejistotou jistě také. Strach ale není nutný! Bázeň před Bohem by především měla vést k tomu nebýt lehkovážný, neschovávat neschovatelné, a především začít BRÁT BOHA VÁŽNĚ!!!

Bůh navštívil svůj lid

Poslední větou příběhu je úžasný postřeh účastníků pohřbu a následného vzkříšení. Bůh je v tu chvíli s nimi. Vědí, že Spasitel, Mesiáš, který se má narodit panně v Betlémě, se má jmenovat Immanuel – Bůh s námi. Oni Ho teď vnímají vedle sebe. Byli přítomni nevysvětlitelného. To musel způsobit Bůh. Bůh je mezi nimi.

To je největší požehnání – Bůh se svým lidem. A já dodávám, že je nejen mezi námi, kolem nás, nespatřen. Je s každým, kdo prožívá ztrátu, bolest, nejistotu, bázeň, pronásledování. Je to Jeho jméno a jeho touha. Být s námi. Ve městě Naim, které se překládá Půvabné, bylo plno smutku, hned vedle brány, u jeho vstupu. Teď se do něj vrátila radost a jeho půvab. Bůh se rozhodl na chvíli vzít do rukou život, a zakázal smrti úřadovat.

Příběh Williama Herschela

K dokreslení příběhu návratu ze smrti do života jsem v jednu sobotu – 18. dubna – četl v trhací jitřence jiné církve kratičký příběh o Williamu Herschelovi, praotci moderní astronomie a jednom z největších astronomů vůbec. Zaujal mě a dohledal jsem si k tomu mnoho dalších a zajímavých údajů.

Praděd tohoto muže byl evangelík z Heršpic kousek od Brna, kde byl sládkem. V době pobělohorské rekatolizace opustil vlast a usadil se v saské Pirně, kde se mu dařilo. Možná díky pivu, ale stejně tak díky daru muzicírovaní, který se v rodině po léta dědil.

Jeho pravnuk se narodil v německém Hannoveru jako Wilhelm. Už se nejmenoval jako praděd Jelínek, ale po německu Hischel. V 15 letech se nechal naverbovat k hannoverskému pluku jako hudebník, kde sloužil a muzicíroval jeho tatínek i bratři. K tomu je důležité dodat, že v tom čase území hannoverského rodu tvořila s Velkou Británií a Irskem tzv. Personální unii, patřila tedy k britské koruně. Když Wilhelmovi bylo 17, pluk se účastnil Sedmileté války, a po prohrané bitvě u Hastenbecku z armády dezertoval. S pomocí rodičů se se starším bratrem Jakubem dostal do Anglie, kde si poangličtil jméno na William Herschel. Zpočátku to měl těžké, ale díky muzice si nakonec začal slušně vydělávat a mohl si začít kupovat knihy a zabývat se i astronomií.

Tento Bohem nadaný muzikant i astronom ve svých 42 letech objevil 13. března 1781 pomocí vlastního dalekohledu planetu Uran – 3. největší planetu Sluneční soustavy, která byla do té doby považovaná za hvězdu. Pojmenoval ji po anglickém králi Jiřím III. – Georgium Sidus = hvězda krále Jiřího.

Následuje krátký příběh, o kterém jsem se zmínil výše. Není vyvrácen ani prokázán. Williamova sestra Caroline, žena malého vzrůstu 130 cm, díky nemoci malého vzdělání, nadaná zpěvačka, astronomka a žena mnoha prvenství, dosvědčila, že k dezerci z armády opravdu došlo. To ale není důkaz, že se níže uvedené stalo, přesto ten příběh použiji jako ilustraci.

Astronom Herschel byl pozván na královský dvůr. Věděl, že před mnoha lety zběhl z královské gardy – taková dezerce měla tehdy i dnes jediný možný trest – trest smrti, v případě tehdejší Anglie se jednalo o trest zastřelením. Doufal, že po tolika letech o jeho přestupku nikdo již neví.

Byl překvapen, když ho král pozdravil těmito slovy: „Dříve než budeme mluvit o astronomii, musíme vyřídit ještě jednu záležitost.“ Předal Herschelovi dopis opatřený královskou pečetí, ve které prohlašuje, že Williamově dezerci ví, ale že mu z královské moci uděluje plnou milost – zproštění trestu. Tím že je jeho případ s konečnou platností uzavřen.

To je obraz konečné Boží milosti, kterou Bůh nám, provinilým lidem přichystal. Oproti Herschelovi to ale má podmínku. Zproštěni milosti nebudeme, když si své přestupky budeme po léta tutlat v sobě. Naopak. Bůh nám nabízí, ať své přestupky sdílíme společně s ním, ať se k nim přiznáme, co nejdříve je to možné. A přiznání klidně stačí jen mezi našima a božíma očima. A pak už to samozřejmě nedělat…

Závěr

Ve všech dnes zmiňovaných příbězích se vyskytuje symbolika návratu do života.

Astronom Herschel se zbavil dávné a možná i zapomenuté viny a už se nemusel obávat trestu, byl mu nabídnut generální pardon, amnestie ze strany panovníka.

Zemřelý syn vdovy je povolán zpátky do života Ježíšem, který byl pohnut lítostí. Vrací se jako budoucí živitel a sociální jistota, a hlavně jako objekt lásky pro svou matku.

Sám Ježíš byl z velikonočního hrobu povolán do života Králem celého vesmíru. On jako jediný z narozených lidí nikdy nezhřešil, byl odsouzen nevinně, a proto byl vrácen do života. Jako naděje a jistota všem obyvatelům planety Země.

Naše země se po celosvětové pandemii pomalu začíná vracet do života. Lidé se těší na návrat ke známým věcem, někdy i naprosto prostým a obyčejným. Podání ruky, objetí, setkání s příbuznými, kteří žijí v uzavřeném zahraničí. K možnosti vidět celý obličej, výraz tváře. Neslyšící konečně zase uvidí, co druzí říkají.

Návrat navenek řídí vlády jednotlivých zemí, ve skutečnosti si ale mnozí uvědomujeme, že života zdraví je skutečně dar. Stejně tak příroda, zdravé vztahy, rodina, blízcí.

Jsou mezi námi ti, kdo vlivem krize přišli o své blízké. To jsou nezpochybnitelné tragédie. Nikdy a nikdo tyto ztráty v našem životě už nemůže nahradit. Zůstanou otázky a obvinění – kdyby nebylo toho nebo tamtoho, nedošlo by k tomu a tomu…

Ovšem po spočítání všech ztracených životů si musíme přiznat jednu naprosto zásadní pravdu. Nejhorší nemocí není koronavirus. Nejhorší nemocí je hřích. Na něj denně umírá mnohem více lidí. Ztrácejí se navždy z dosahu milujícího Stvořitele i nabízeného věčného života. Nejhorší vlastností není pýcha mocných, kteří se považují za vládce či majitele všehomíra, za zprostředkovatele uklidnění a návratu k normálu. Nejhorší vlastností je netečnost k hříchu, neochota ho vyznat a odevzdat, aby byl odpuštěn a vymazán. Jen Boží zásah zvenčí, z existence nezasažené hříchem, nás vrátí do hry o věčný život. Život v Boží blízkosti, s Immanuelem, Bohem, který chce být navěky s námi.

AMEN

PS: Více ze života Williama Herschela si můžete přečíst mj. v tomto článku. V dalších článcích se dočtete o jeho potomcích dílem vědcích, astronomech, hudebnících, průkopníkovi fotografování i průkopníkovi daktyloskopie. Láska k Bohu, předávaná po generace, se opravdu stává požehnáním pro mnoho pokolení.

Post Views: 711