Určeno ke čtení na sobotu 28. března 2020

1)   Úvodní otázky

Většině z vás se už jistě stalo, že vám někdy někdo v životě něco cenného vzal, něco zásadního neudělal, nebo vám naopak něco zlého udělal, nebo třeba vás podvedl. Jak dlouho člověku trvá, než dokáže odpustit?

Otázka druhá: Jak dlouho trvá, než člověk dokáže odpustit sám sobě?

2)   Nevstoupíš dvakrát

Znáte přísloví „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“? Jak tomuto zaužívanému řeckému/latinskému přísloví rozumíte?

Tato věta Herakleita z Efezu, kterou finálně doupravil Seneca, znamená, že mnohé věci v našem životě nelze zopakovat.[1] Řeka má stále stejné jméno, teče stejným korytem, ale proměnila se, už jí teče jiná voda. I my v našem životě máme své pády a výšiny, věci, ke které už nejde udělat jinak, jen se z nich můžeme poučit.

Udělali jste v poslední době opakovaně nějakou pořádnou pitomost? Vraceli jste se opakovaně k nějakému zaužívanému, ale nevhodnému (hříšnému) chování? Vstoupili jste někdy podruhé do stejné řeky?

[1] Corpora nostra rapiuntur fluminum more. Quidquid vides currit cum tempore; nihil ex iis quae videmus manet; ego ipse, dum loquor mutari ista, mutatus sum. Hoc est quod ait Heraclitus: „In idem flumen bis descendimus et non descendimus“. Manet enim idem fluminis nomen, aqua transmissa est. Hoc in amne manifestius est quam in homine.(Seneca, Epistulae VI,6,23)

Naše těla jsou unášena jako voda v řece. Všechno, co vidíš, běží s časem; nic z toho, co vidíme, netrvá. I já sám jsem změněný, zatímco mluvím o tom, že se všechno mění. Toto měl na mysli Hérakleitos, když řekl: „Do téže řeky dvakrát vstupujeme i nevstupujeme.“ Jméno řeky totiž trvá, ačkoli voda už odtekla. Na říčním proudu je to nápadnější než v člověku. 

3)   Dvakrát prezidentem – dvakrát do stejné řeky?

Před patnácti lety, v roce 2005, jsem se několik týdnů pohyboval po východoafrické zemi zvané Uganda. Winstonem Churchillem kdysi nazvaná Perla Afriky. Odvezl jsem si odtud mnoho zážitků a pocitů, které není snadné předat dál. Některé ale předat jdou. Třeba skutečnost, pod jakými vládci tato země od dob ukončení koloniální nadvlády dodnes trpí. Jednou ze zvláštností, související s dnešním tématem, je prezident, který se stal prezidentem dvakrát.

V říjnu 1962 dosáhla Uganda nezávislosti na britské koruně. Prvním „svobodným“ prezidentem se stal král Bugandy – Edward Mutesa II. Jeho výkonným ministerským předsedou se stal Milton Obote. Jako premiér byl Obote zapleten do pašování zlata spolu se zástupcem velitele, později hlavním velitelem ugandského vojska Idi Aminem. Když parlament požadoval vyšetření této kauzy a zároveň zbavení pravomocí Idiho Amina, a odhlasoval mu v jeho nepřítomnosti nedůvěru, zrušil Obote ústavu a nechal zatknout některé členy svého kabinetu. Prezident/král Oboteho kritizoval za zrušení ústavy. Na to Milton Obote reagoval pučem a sám se 2. března 1966 prohlásil prezidentem. STÍHÁTE A NENUDÍTE SE?

V roce 1971 pak byl sesazen velitelem svého generálního štábu, a kamarádem při pašování zlata Idi Aminem. Ten se následně prohlásil doživotním prezidentem země. Přezdívalo se mu Řezník z Kampaly (románový náhled do jeho života můžete shlédnout ve filmu Poslední skotský král). Za jeho osmileté krutovlády zemřelo odhadem až půl milionu lidí. Sám sebe nazýval „Jeho veličenstvo doživotní prezident, polní maršál Al Hadji doktor Idi Amin, pán všeho tvorstva na souši i ve vodě, dobyvatel Britského impéria v celé Africe a především v Ugandě„. Tento muž se základním vzděláním se nechával nazývat Všemocný. Mrtvými těly svých odpůrců nechal krmit krokodýly, své odpůrce dokonce skladoval v ledničce a někdy je i jedl. Zdá se vám to odporné?

No a po jeho útěku ze země byl v takzvaných „ukradených volbách“ zvolen do čela Ugandy podruhé ve svém životě kdo? Prezident Obote. A jeho čtyřletá vláda stála život dalšího až půl milionu lidí. Z prezidentského křesla byl sesazen vojenským pučem svého hlavního generála, ovšem moci se následně chopil hlavní muž krvavého hnutí odporu, současný prezident Yoweri Museveni, (ano, tento muž opravdu vládne od roku 1986 dodnes). I o něm, a jeho (například) dětské armádě by se dalo dlouho mluvit. Žádné bohulibé činy.

4)   Mezihra

Když si to shrneme – existují lidé, co se dvakrát nechají zvolit a sesadit. Existují lidé samolibí, existují lidé moudří, ovšem i ti nejmoudřejší jsou stále ještě hříšní lidé, byť neobyčejní. Mezi křesťany je mnoho těch, kteří od svého původního přesvědčení na (kratší či delší) čas odešli a následně se k Bohu vrátili. Jsou mezi námi lidé nesnadno poučitelní, někdy jsou dospělí a někdy ještě děti. Pro všechny z nás ale platí:

  • Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3,16 ČEP)

  • On se za nás obětoval, abychom už nepodléhali moci hříchu a stali se jeho lidem, nadšeným pro vše dobré. (Titovi 2,14 SNC)

  • Není to tak, jak si někteří myslí, že by se (Pán) s naplněním svých slibů opozdil. Spíše má s námi velkou trpělivost. Nechce, aby byl někdo zničen, ale aby všichni zanechali své bezbožnosti a obrátili se k němu.. (2 Petrův 3,9 SNC)

5)   Menaše

Napadla i vás někdy myšlenka, že váš hřích je takového rozsahu, vaše vzpoura proti Bohu tak zásadního charakteru, že vám není pomoci? Že váš hřích je neodpustitelný?

Chci vám přečíst velmi ve stručnosti příběh jednoho biblického krále. Jmenoval se Menaše.

2 Královská 20,21  I ulehl Chizkijáš ke svým otcům. Po něm se stal králem jeho syn Menaše. 21,1  Menašemu bylo dvanáct let, když začal kralovat, a kraloval v Jeruzalémě padesát pět let… 3  Znovu vybudoval posvátná návrší, která jeho otec Chizkijáš zničil … 4  Zbudoval oltáře v Hospodinově domě, o němž Hospodin řekl: „V Jeruzalémě dám spočinout svému jménu.“ 6  Svého syna provedl ohněm, věštil z oblaků a obíral se hadačstvím, ustanovil vyvolávače duchů a jasnovidce; dopouštěl se mnohého, co je zlé v očích Hospodina, a tak ho urážel. 21,16  Také nevinné krve prolil Menaše velice mnoho, až jí naplnil Jeruzalém od jednoho konce k druhému …

Z životopisu tohoto biblického krále se dělá zle. Dokonce obětoval své vlastní dítě (podle historiků nejméně jednoho syna) – nechal jej vhodit do ohně, aby jeho další vláda mohla probíhat v klidu, aby se měl dobře. Dosti odporné, nemyslíte? Bůh ho jako vládce svého lidu varuje, upozorňuje, chce ho zastavit, ale on nedbá. Až je nakonec spoután, do nosu je mu vetknut kruh a za něj je jako zvíře veden na řetězu do země svých nepřátel.

Jak daleko musí v našem životě dojít situace, abychom začali brát Boha vážně, jako součást našeho života? Kam musí Bůh v našem životě zajít, abychom Mu věnovali svou pozornost? Co mi musí dát nebo vzít, abych Ho vzal na vědomí? Ne jako někoho, kdo je v mém životě navíc, ale jako Někoho, kdo je ochoten odpustit dokonce neuvěřitelné věci, natož mé „obyčejné“ hříchy. Víte, odpuštění není omezeno velikostí našich špatných činů – hříchů, ale naší ochotou se k nim přiznat. Po křesťansku se tomu říká – činit pokání.

Příběh krále Menašeho totiž podle Bible s kruhem v nosu a v cizí zemi náhodou nekončí.

2 Paralipomenon 33,12-19  V nouzi prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost a hluboce se před Bohem svých otců pokořil. Modlil se k němu a on přijal a vyslyšel jeho prosbu a přivedl jej zpět do Jeruzaléma, aby dál kraloval. Tak poznal Menaše, že jenom Hospodin je Bůh. … Odstranil z Hospodinova domu všechny cizí bohy a sochy, též všechny oltáře, které nastavěl na hoře Hospodinova domu a v Jeruzalémě; vyházel je z města ven. … Nařídil Judovi, aby sloužil Hospodinu, Bohu Izraele… O ostatních příbězích Menašeho, … O jeho modlitbě i o tom, jak Bůh jeho prosby přijal… se dále píše v příbězích Chózajových.

Znáte ten příběh? Přemýšleli jste o něm někdy? Jaké je to být otcem takového vládce? Nebylo by jeho otci Chizkijášovi lépe, kdyby si na Bohu nevymodlil uzdravení, po kterém se mu Menaše narodil? Jak by to podpořili lidé, jejichž krve Menaše prolil mnoho? A co jejich příbuzní? Jaký je vztah mezi naším chtěním, Boží vůlí a vyslyšením našich modliteb? Co vy na to?

6)   Závěr

Menaše se mohl vrátit zpět do své vlasti, kde dříve panoval jako diktátor. Lidu nařídil, aby věřil tak jako on, ale nefungovalo to. To prostě byla chyba a my se jí každý z nás také opakovaně dopouštíme v našich životech, v životech našich dětí, souvěrců odpadlíků i jinak věřících.

Bůh mu odpustil, protože to on Boha ve svém stáří poznal, přijal a začal Mu důvěřovat. Ale víra je nepřenosná. Sice, pravda, je trochu nakažlivá, ale nedá se předat úplně. Bůh je ochoten odpustit cokoliv. Když odpustil největšímu diktátorovi v dějinách Izraele, jistě je ochotný odpustit i vám. Konstatuji tedy, že neodpustitelný hřích neexistuje. Bůh je ochotný odpustit úplně vše. Ovšem, aby nedošlo k mýlce. Jen pokud o to budeme stát – tedy pokud si svůj hřích uvědomíme, přiznáme sobě, pak i Jemu ve svém pokání a požádáme o odpuštění. Uleví se nám mnohdy ale až ve chvíli, kdy následně odpustíme nejen našim viníkům, ale také sami sobě, (viz modlitba Otčenáš, kterou se mj. tento týden ve středeční poledne modlil celý křesťanský svět).

Charles Spurgeon, velký britský baptistický kazatel druhé půlky 19. století o králi Menašem napsal – cituji volně: „Zneuctívá vlastního otce, zneuctívá nebeského otce, neslyší Hospodinovo varování, nese Hospodinův trest, pokořuje se, modlí se, je vyslyšen a je mu odpuštěno… Ani z poloviny mě hříchy Menašeho neudivují tak, jako mě udivuje Boží milost.“

Mnoho lidí kolem nás se zamýšlí, co se to vlastně s tím naším světem děje. Někdo možná straší Bohem, peklem, pomstou z nebe. Někdo „čínskou chřipku“ bude vydávat za čistě lidskou záležitost, plánované vyhlazení starší generace, spiknutí, konspiraci… Spousta lidí bude vypouštět spoustu slov…

Ještě před pár týdny jsem situaci v Číně sám pro sebe i před vámi zlehčoval. Za to se teď hluboce omlouvám. Prožil jsem krásné a klidné Vánoce. Nahlas jsem říkal, že to je jen horší chřipka. Ale až když je ta Korona kolem nás a obyvatelé domovů pro seniory, moje maminka, lidé z mých sborů jsou v životním ohrožení, pochopil jsem, že to není lecjaká nemoc. Svět se kvůli ní na chvíli zastavil. A má šanci. Šlápneme podruhé do stejné vody?

Přiznám se, že za současným stavem světa čím dál tím více vidím milujícího Boha, nabízejícího další šanci. A nesmírně lituji všech, kdo nemoci díky pomalé reakci nás všech byli a budou nuceni podlehnout. Před zhruba týdnem jsem za tuhle šanci pro náš svět začal děkovat.

Sice se nejde dvakrát vrátit do stejné řeky, ale dá se ze svých chyb poučit a začít znovu. Někomu to potrvá déle, někomu krátce, jiný toho v životě nedosáhne. To platí také o životu s Bohem. Lze se k němu odhodlat kdykoli a po jakkoli náročném životě a jakýchkoliv životních dobrodružstvích či chybách. Tomu se říká nový začátek.

A říkejte si, co chcete, teprve životní cesta s Bohem (a za Bohem) je to pravé, opravdové životní dobrodružství.

Váš pastor Aleš Kocián

Post Views: 1 871