Pokoj vám

Úvodní čtení

28 Když došli do Emauz, cíle jejich cesty, Ježíš jako by chtěl jít dál. 29 Oni ho však přemlouvali: „Zůstaň s námi, vždyť je již pozdě a stmívá se. Kam bys šel?“ Dal se tedy pozvat a vešel s nimi do domu. 30 Když zasedli k večeři, vzal Ježíš do rukou chléb, poděkoval Bohu, rozlomil ho a podával jim. 31 A v tu chvíli konečně prohlédli a poznali ho. Ale v tom okamžiku jim Ježíš zmizel. 32 Říkali si vzrušeně: „A proto nám bylo tak dobře u srdce, když s námi na cestě mluvil a vykládal nám smysl proroctví.“ 33 Už nehleděli na to, že je večer a hned se vydali zpátky do Jeruzaléma. Našli jedenáct učedníků pohromadě s ostatními. 34 Apoštolové jim řekli: „Pán opravdu vstal z mrtvých! Ukázal se Petrovi!“ 35 A oni zase vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak poznali Ježíše podle způsobu lámání chleba. 36 Ještě neskončili svoje vyprávění a tu sám Ježíš stál mezi nimi a pozdravil je: „Pokoj vám!“ 37 Velice se lekli; domnívali se, že se jim zjevil nějaký duch. 38 Avšak on je pokáral: „Co se lekáte a proč si vymýšlíte takové věci? 39 Podívejte se na moje ruce a nohy, jsem to opravdu já. Můžete si na mne sáhnout, nejsem duch, ten nemá tělo z masa a kostí.“ 40 Při těch slovech jim ukázal rány po hřebech na rukou i na nohou. 41 Jeho žáci tomu stále nemohli uvěřit, připadalo jim to příliš krásné, než aby to mohla být pravda. Požádal je tedy: „Máte tu něco k jídlu?“

Lukáš 24,28-41  podle překladu Slova na cestu

ÚVOD A POZDRAVENÍ

Vítejte u velikonočního čtení.

Chtěl bych se s vámi rozdělit o příběh, ke kterému se rád a celkem vzato i častěji vracím. Příběh z Velikonoční neděle před dvěma tisíci let. Je to tak trochu turistický příběh, odehrává se z větší části na čerstvém vzduchu a není k němu tedy nutné mít nasazenou roušku.

EMAUZY

Emaus, Emauzy. Podle známého židovského historika Josefa Flavia stála tato vesnice na místě, kde byly jakési horké prameny. Takové židovské Luhačovice. Dnes, v 21. století, nikdo najisto neví, kde to místo přesně leželo, ale název té vsi lze i po staletích přeložit do češtiny. Emaus znamená lidmi nepovšimnutý, opovrhovaný, neporozuměný. Cítili jste se někdy tak?

V příběhu, jehož druhou část jsme si na začátku mohli přečíst, se dva poutníci, říkejme jim učedníci, vracejí z Jeruzaléma domů do vesnice Emaus. Je nedělní odpoledne. Kleofáš, a ten druhý, nám neznámý muž, prožili hluboké zklamání. Viděli, že jejich Mistra, Ježíše Krista, vydali v pátek židé ke smrti na kříži. Teď jsou na cestě domů. Život je právě teď namalovaný v černých barvách. A v tu chvíli po cestě potkají dalšího poutníka.

POUTNÍK, CO SE NEDAL POZNAT

Poutník se cestou naší dvojice přátel začne ptát, co že se to v tom Jeruzalémě vlastně tak zvláštního stalo? Chce slyšet příběh jejich slovy. Co to pro ně osobně znamenalo. Zůstává nepoznán. Učedníci vyprávějí, trochu nechápou, jak to, že nic, ale vůbec nic neví? A taky jsou úplně vedle. Tím nemyslím jen, že mají nervy v kýblu. Vypovídají svou verzi příběhu. Zůstávají zajatci, rozumějte vězni vlastních představ a smutku. Podle nich Ježíš už nežije. Umřel. Nepřesvědčily je ženy, co ráno viděly prázdný hrob a později s Ježíšem mluvily tváří v tvář, nepřesvědčila je Marie z Magdaly, kterou Ježíš – Zahradník oslovil jako první. Dokonce ani Petr a Jan, co přiběhli od otevřeného hrobu. Kleofáš a ten druhý vědí přesně jen to, že Ježíš byl uložen do hrobu. A městem se šíří šuškanda, podle které snad Ježíšovo tělo zmizelo neznámo kam. Někdo ho prý ukradl…

Stalo se vám, že vám někdy někdo vyprávěl příběh o vás, aniž by vás znal? To je takový vtip, co vám život může připravit. Máte rádi vtipy, nebo vtipné situace? Pán Bůh má legraci rád, ale někdy je to od něj i dost černý humor. Ovšem je vůči nám trpělivý, to zase jo. Naslouchá přesto, že ví, jak věci skutečně jsou. Pozná, kdy si vymýšlíme, kdy situaci využíváme pro svůj prospěch a stejně tak ví, kdy potřebujeme ochranu a povzbuzení.

SLOVA NA JAZYKU NEBO DŮVĚRA V SRDCI

Ti dva Ježíše nepoznali, ale co věděli, že se dotknul jejich srdce. Sami tomu později říkají: „A proto nám bylo tak dobře u srdce, když s námi na cestě mluvil a vykládal nám smysl proroctví“ (Lukáš 24,32).

Problém Kleofáše a jeho druha nebyl až tak v hlavě – že by nerozuměli slovům a dokonce očitým svědectvím. Jejich problém byl v srdci. Jejich srdce prostě nebylo ochotné si to všechno přesněji přebrat. Doslovný český překlad Bible pana Miloše Pavlíka uvádí tato Ježíšova slova: „Ó, nemyslící a srdcem leniví k věření…“ (Lukáš 24,25 Miloš Pavlík). Podle Boha tedy člověk může být líný srdcem uvěřit. A to přesto, že slova, která doléhají uším, výrazně svědčí, že to a to je úplně jinak.

Asi pro vás není tajemstvím, že jako Češi jsme národem srdečních marodů, světová špička v zastoupení kardiovaskulárních, tedy srdečních onemocnění. Víte, ale mám také obavu, že jsme i národem srdečních lenochů.

Pamatujte si prosím – dokud člověk jen mluví, srdce může třeba i hořet, ale nohy a ruce dál chodí, běhají a hmatají v zaběhnutých kolejích. Prakticky řečeno, dokud vaše nové poznání, vaše sliby zůstanou jen ve slovech, budete z nich mít pramalý užitek.

POUTNÍK ZKOUŠÍ VYTRVALOST

Učedníkům bylo s Ježíšovými slovy dobře, nechtěli ho pustit. Těch jedenáct dvanáct kilometrů hornatým terénem jim uteklo jako voda. Když už se den blížil ke konci, došli do Emaus. Ježíš jim ležérně říká, že půjde cestou dál. Kdyby Ho poslechli a nechali Ho jít, nic by se nedozvěděli! To se, přátelé, týká každého z nás! Každou chvíli něco propásneme, když jsme unavení, nemáme čas, nebo se nám prostě teď právě nechce.

Učedníci si hýčkají příjemný pocit u srdce. Nechtějí neznámého, moudrého pocestného pustit. Možná měli i lidskou starost o Jeho život a zdraví. Nejen ve dne, ale i v noci byly totiž hory nebezpečné – plné lapků, loupežníků, kteří přepadávali pocestné.

Bůh dává člověku svobodu, nechce nic vynucovat, na rozdíl od těch, kteří se snaží znásilnit naši vůli. Učedníci mohli, ale nemuseli Ježíše pozvat dál. Oni to udělali.

Vzpomínáte si na překlad jména Emaus na začátku zamyšlení? To jméno znamená lidmi nepovšimnutý, opovrhovaný, neporozuměný. Přesně tak vystupoval na cestě do Emaus Ježíš. A přesně takový zůstává pro spoustu lidí i dnes.

POUTNÍK SE DÁVÁ POZNAT

Představte si tu situaci. Vracejí se po týden trvajících svátcích, nejméně osm dní nikdo nebyl doma. Někdo musel zatopit, zadělat těsto na nekynuté chlebové placky a opéct je na rozpálené peci. Správně upečené placky se mohou i trochu nafouknout a po rozlomení se dají pěkně naplnit. Jsou křehké a křupavé, nejlépe chutnají čerstvé a ještě horké. Mimochodem, moc pěkně voní…

Ježíš je v té chalupě sice hostem, ale když se blíží čas napečené placky sníst, ujímá se iniciativy. My tomu česky říkáme, že si vyhrneme rukávy, chopíme se práce. Z hosta se stává hostitel, z hostitelů jsou hosté.

RUCE SPASITELE

Ježíš vzdává díky, děkuje za chléb a láme, je připraven rozdávat napečené placky. Učedníci konečně přestanou vnímat jen poutníkova slova a pohlédnou na ruce, které jim lámou chléb. Co vidí? Vidí způsob jeho lámání a rozdělování. A spolu s tím vidí i rány na Jeho rukou, rány po hřebech, které ty ruce ponesou na věky věků, jako svědectví o hrůze a moci, kterou má hřích. Mzdou za hřích, za minutí se správného cíle, je vždycky trest – smrt.

Tihle učedníci strávili s Ježíšem delší čas než kdokoliv z nás. Znali tón Jeho hlasu, barvu Jeho očí, nejčastěji používaná slova, gesta, znali Jeho ruce, kterými se dotýkal živých, nemocných a kterými křísil i mrtvé. Ale ani Boží slovo, ani mnoho slov, ani život strávený s Ježíšem jim neotevřel oči. Až teprve setkání s Božími zraněními vedla ty dva učedníky k poznání, že tohle je skutečně Kristus. Že Marie Magdalská a další ženy měly pravdu. Ježíš skutečně žije.

Nehledejte Ježíše Krista mezi mrtvými, mezi velkými lidmi, kteří žili a už nejsou. Byl by to smrtelný omyl. Ježíš žije a má vás rád. Tady a teď!

Přesně v té chvíli, kdy si uvědomili, že to je Ježíš, ve chvíli, kdy Ho uznali za živého a pustili Ho do svého srdce, zmizel jejich zrakům. Je to jako naschvál. Zrovna když si na Něj můžete sáhnout, už tu není. A takhle to s Bohem je dodnes. Až teprve potom, co Boha poznáte, přijmete za svého a vpustíte dál, pak teprve opravdu vejde do srdce a hlavně do vašeho života. Ne skrze slova nás kazatelů, farářů a kaplanů, ale skrze vaše vnitřní rozhodnutí a přesvědčení.

DORUČENÍ DOBRÉ ZPRÁVY

Příběh s učedníky na tomto místě nekončí. Dobrou zprávu o tom, že JEŽÍŠ ŽIJE, je nutné doručit dalším adresátům. Ačkoliv venku padala tma, ačkoliv neznámého poutníka, vlastně živého Krista, varovali před nebezpečím nočních hor, ve chvíli, kdy učedníci poznali Ježíše, nemohli si tu zprávu nechat pro sebe. Hned vyrazili na zpáteční cestu. Dvanáct kilometrů v noci, bez baterky, na kamenitých horských stezkách,…, to by si člověk párkrát i ukopnul palec.

KUDY JEŽÍŠ VEŠEL?

Mimochodem, na závěr velikonočního zamyšlení vám chci položit jednu otázku. Co myslíte, kudy Ježíš vešel k učedníkům, ukrytým za zavřenými dveřmi v horní místnosti, o které jsme mluvili minulý týden? Protože si myslím, že je všemocný, určitě by pro Něj nebyl problém vejít zavřenými dveřmi. Tímhle způsobem vejde kamkoliv, třeba za mříže vězení, na JIPku do nemocnice, i do karanténou uzavřených domovů seniorů. Ale nikoho nenutí. Vchází jen tam, kde Mu někdo otevře dveře svého srdce. Jinak zůstane venku a nepoznán.

Ježíš tedy umí vcházet i zavřenými dveřmi. Myslím si ale, že za učedníky do zavřené horní místnosti té noci vešel jinak. Vešel tam s těmi dvěma od Emaus, kteří zaklepali a byli pozváni dál. Vešel neviděn společně s nimi, a promlouval nejdřív skrze jejich slova a jejich zkušenosti – viz verš Lukáš 24,35.

ZÁVĚR

Stejným způsobem může Ježíš i vaším prostřednictvím vejít do dveří srdce, do dveří cel, uzavřených oddělení nemocnic, skladů, kadeřnictví, do dveří domů i bytů, které jsou jinak Bohu zavřené nebo vůči Němu nepřátelské. Vás totiž majitelé toho srdce znají, vás dovnitř vpustí, a s vámi i dobrou zprávu, nad kterou v celém vesmíru není. JEŽÍŠ ŽIJE. BYL VZKŘÍŠEN, ŽIJE A JE TU I PRO VÁS! Nenechejte si to prosím pro sebe!

AMEN