Kázání zaznělo 24.1.2018 během bohoslužby v ekumenickém Týdnu modliteb za jednotu křesťanů v římskokatolickém kostele Nanebevzetí Panny Marie v Havlíčkově Brodě.

Texty k bohoslužbě najdete pod článkem.

 

Milé sestry, milí bratři, vážené návštěvnice a návštěvníci,

 

vážím si toho, že jako nekatolík mohu promluvit od ambonu kostela, ve kterém se scházejí stovky věřících z našeho města. Mé dnešní zamyšlení se bude týkat rodiny.

Traduje se, že TGM je autorem citátu: „Rodina je základ státu.“ Kdo je pravým autorem toho moudra už asi nikdy nikdo nezjistí. Autor je neznámý.

Ale já vám mohu prozradit, že vím, kdo rodinu vymyslel, uvedl do života, kdo dal ženě ženské povahové i pohlavní rysy a mužům ty mužské. Vím, kdo dal ženě a mužovi možnost mít své potomky. Vím, kdo vymyslel hormonální bouři, zvanou puberta. Vím, kdo klade lidem na srdce jednu z nejušlechtilejších vlastností v celém vesmíru – věrnost. Znáte Jeho jméno? Hospodin zástupů, Stvořitel nebe a Země.

1) Trocha statistiky

Podle údajů ČSÚ se v ČR v roce 2015 narodilo skoro 48 % dětí nesezdaným párům. (V roce 1989 to bylo 8 %.) S tím souvisí, že jen 16 % dětí nesezdaných párů má úplný domov, tj. žije ve společné domácnosti s oběma rodiči. Situace v evropských zemích je obdobná; průměr podílu nemanželských dětí v EU je 40 %.

Podíl osob žijících v manželství se v obyvatelstvu již snížil pod jednu polovinu a dále klesá. Do manželství se vstupuje stále v pozdějším věku. U mužů převažuje věk 36 let (v roce 2005 to bylo 31 let) a u žen je to 32 let (v roce 2005 to bylo 28 let).

2) O rodině v ČR jednadvacátého století

Proč o těchto faktech s vámi mluvím do církevní lavice, když takřka nemáme šanci to změnit? Protože jsem s vámi na jedné lodi. Sám jsem otcem jednoho dospělého syna a dvou vcelku ještě malých dětí ve školce a na prvním stupni základní školy, a proto si troufám tvrdit, že stát pro rodinu už více než dvě desetiletí nedělá nic. Rodina je zdiskreditována. Rodina už není příklad. Stát na pozitivní vliv a příklad řádné rodiny úplně kašle. Důvodů pro své tvrzení mám plný rukáv, ale teď naštěstí nejsem v politickém kotli volby prezidenta a nemusím argumentovat ani bonmotovat.

Velká postava dětské psychologie, dnes již zesnulý prof. Matějček napsal: „Jsem přesvědčen, že rodina je lidskému rodu dána – pokud bude lidstvo existovat jako biologický druh, potud bude existovat rodina. To je zakódováno v samých biologických základech našeho lidství…“ (Prof. PhDr. Zdeněk Matějíček, CSc.)

Jako křesťané dokonce nemusíme říkat, že jsme o tom přesvědčení. My jsme si tím jistí. Jedno z deseti Božích přikázání, umístěné v samém srdci desatera, přeci vyzdvihuje funkci rodiny. Dokonce je možné říci, že jsou dvě přikázání, která mají svou platnost již od doby rajského Edenu. Přikázání o dni odpočinku a přikázání o rodině, byť předané stručným: „Buďte plodní, rozmnožujte se, naplňte zemi a podrobte si ji.“ (Genesis 1,28 JB)

Důvod, proč s vámi dnes hovořím o rodině tímto způsobem, je vcelku jednoduchý. Chci vás ujistit, že se nemáme vzdát svého křesťanského pohledu na manželství, manželskou věrnost, nemáme rezignovat na místo ve své rodině, i kdyby se nám média vysmívala a naše nás vábilo okolí jakýmikoliv jinými příklady.

Ano, i tradiční evropský patrialchální model výchovy se jaksi přerostl. Psychiatr Zdeněk Mrázek řekl: „Po válce jsme léčili oběti despotických otců, dnes léčíme oběti příliš liberální výchovy.“ Z úst odborníka to zní jako popis dnešní situace v psychiatrických ordinacích. Já osobně první část toho citátu potvrzuji. Pevná ruka despotického katolického otce vedla v rodině mé maminky k tomu, že ve chvíli, kdy se sama stala matkou, mě v žádném případě nechtěla k náboženství vést. Tu cestu pro mě musel najít sám Bůh jinou cestou. Chvála Mu za to!

Úkolem rodiny je připravit potomky na cestu životem. Kdybych chtěl použít podobenství, vypůjčil bych si tento vcelku atraktivní příměr, totiž, že: „Rodiče jsou žebřík, po kterém lze stoupat díky dvěma postranicím; s jednou je to mnohem těžší.“ (Klinická psycholožka a rodinná terapeutka PhDr. Ludmila Trapková)

V úplné rodině máme šanci připravit děti na jejich budoucnost nejlépe. To je jisté. Je ale také více než jisté, že mnohým rodinám se to už nemůže podařit, protože jejich současné okolnosti jsou nevratné – dospěly ke svému konci. Bude na našich křesťanských společenstvích, co těmto rodinám, či jejich zbytkům budeme ochotní a schopní nabídnout. Ukážeme jim, kde nechal tesař díru, anebo jim prokážeme Boží lásku?

Biblické texty, které zazněly v úvodu dnešní bohoslužby, mluvily o vcelku vypjatých rodinných situacích v rodině Mojžíše, i v nejútlejším mládí samotného Ježíše Krista. Rodiče Mojžíše i malého Ježíše prokáží velkou odvahu, poslušnost tichému Božímu hlasu a ochotu zpřelámat tradiční vazby. Odcházejí z místa svého rodiště či bydliště, nadneseně řečeno se vzdávají příslušnosti ke svému národu atd. Vůbec by asi nebylo od věci za těchto okolností mluvit i o uprchlictví, ale ve výbušném týdnu volby prezidenta bych možná nemusel být pochopen.

Náš stát na to nejde dobře, a abych byl čestný, celá naše panevropská civilizace odbočila od výchovy v rodině k výchově ke konzumizmu. Chce vychovat poslušné občany, kteří vydělávají a dost utrácejí, aby Evropa mohla existovat. Ale konzumní společnost není nejvyšší míra civilizovanosti. Krásně to pro mne v jedné ze svých promluv shrnul pan profesor Piťha, jak víte vyznáním římský katolík: „Dobrý občan zdaleka nemusí být dobrý člověk, zatímco dobrý člověk bude vždy schopen vytvářet spravedlivou společnost a být pak dobrým občanem státu.“ (Mons. prof. PhDr. Petr Piťha, dr. h. c., probošt Kolegiální kapituly Všech svatých na Pražském hradě)

Chtěli byste jako rodiče vychovat spíše dobrého člověka, nebo si vystačíte s dobrým občanem?

3) Příběh Moniky z Tagasty

Ve složce příprav na svá kázání mám už šest a půl roku následující příběh. Je jen dokladem toho, že se vždy věci neubírají správným směrem. Dějištěm příběhu je především území dnešního Alžírska a jeho závěr se odehrál na území dnešní Itálie. Bližší časové určení je 4. století našeho letopočtu. Doba velkého vzepjetí křesťanství, kdy se z pronásledovaného stalo najednou náboženství protěžované. Hlavní postavou je Monika z Tagasty, v katolictví uznaná za světici, jinak matka Augustina z Hippa, též řečeného svatého.

Monika pocházela z kmene Berberů, v té době existujícího už několik století. Můžeme je zařadit mezi Afroasijské kmeny, to jen k přiblížení barvy pleti. Svými rodiči byla vedena ke křesťanství, přesto jí vyvdali za pohanského státního úředníka. Byl totiž skvělá partie, jak se říká. Do jejího života to ale přineslo spoustu bolesti a každodenního utrpení. Důvody netřeba rozebírat. K tomu všemu navíc její nejnadanější syn naprosto zesvětštěl. 

Jak se mohlo stát, že syn dobré matky sešel na scestí? Hlavní problém byl dozajista v nejednotné výchově. Otec učil syna smyslu slávy a bohatství, matka ke zbožnosti a ušlechtilým cílům. Pro dospívajícího syna bylo samozřejmě mnohem snadnější se nechat inspirovat bez nutných obětí otcem, než zbožnou matkou.

Nic nenasvědčovalo, že Augustin dojde k rozumu. Dlouhá léta padal hloub a hloub ve svých vášních. Střídal ženské, (to měl asi po tatínkovi), obklopil se prostopášnou společností, četl úpadkovou literaturu, toulal se po nocích, pil a dal se k sektě manichejců. Prostě od zdi ke zdi. Ovšem také se stal slavným, tedy mohl uprchnout do centra dění – z Afriky do Evropy a nakonec se usadil v Miláně. Ať chtěl nebo nechtěl, a ani my s tím nic nenaděláme, to byla cesta jemu připravená.

Po smrti manžela ho do Milána následovala i jeho matka Monika a starší bratr Navigius.

A právě v Miláně byl Augustin přemožen Božím Duchem a nechal se pokřtít. Jeho postavení odpovídalo, že jej křtil sám milánský biskup a velký církevní učitel sv. Ambrož.

Ten příběh vůbec není idylický. Je za ním schována spousta bolesti a životních zklamání. Přesto jednou z nejznámějších Augustinových vět zůstává: „Za to, co jsem, vděčím modlitbám a úsilí své matky.“

Jak mohla Monika přispět k obrácení svého syna? Každodenní modlitbou. Modlila se nejen za své děti, ale i za svého muže. A stalo se, že jí Bůh v konci jejího manželství daroval velké světlo. Pohanský manžel se obrátil k Bohu, a v posledním roce svého života se z něj stal oddaný křesťan. Ale to spíš k dokreslení.

Jak tedy mohla Monika přispět k obrácení svého syna? Napomínání zbožné matky to rozhodně nebylo. Naopak ho velmi obtěžovalo, jak se později svěřil: „Házel jsem matčiny výtky do větru jakožto hloupé ženské žvanění.“

Monika se se synem pustila i do učené debaty, ale v té mu dozajista nemohla stačit. Nejednou se jí za to i nevybíravě vysmíval. A tak přikročila k ráznějšímu řešení. Vyhodila Augustina z domu. Ale v mateřských obavách jej nakonec zase povolala zpět.

Pak chtěla o pomoc požádat spřáteleného biskupa. Ale byl to moudrý muž. Považoval takové jednání za ztrátu času. Cestu si mladík bude muset najít sám, jak, to ví jen Bůh. Prý řekl: „Matko Moniko, nechte ho jít a spokojte se s modlitbou za něj. Tak jistě, jako že žijete, tak není možné, aby syn těchto slz zahynul.“

Tak se cesta modlitby nakonec ukázala jako jediná správná. Po osmnácti letech strádání, kdy vše vypadalo beznadějné, se Augustin obrátil a dnes se počítá mezi největší náboženské osoby všech dob.

A jak to bylo s jeho sourozenci? O starším bratrovi toho mnoho nevíme, patrně zemřel ještě mlád. Nad matčinou smrtelnou postelí ještě něco plácnul, načež se prý Monika obrátila k Augustinovi a povzdechla si: „Slyšíš ho, co říká?“ O jeho dcerách se však traduje, že v místě Augustinova biskupského působení, v africkém Hippu, se staly zbožnými ženami, snad i řeholnicemi, stejně jako Moničina jediná dcera Perpetua.

4) Závěr

Nám, přítomným v tomto kostele, předpokládám, uprchlictví nehrozí. troufám si říci, že v případě většiny z nás už ani čerstvé rodičovství ne. Jediné, před čím můžeme prchat my nebo naši blízcí, je nejobvykleji Boží volání ke změně. A tak vás chci vyzvat, abychom nezapomínali na úlohu ve svých rodinách. Samozřejmě v míře, v jaké je to možné, pokud už jste rozvedení.

Proto ať už jste rodiči, dědy a babičkami, nebo strýčky a tetičkami ve svém církevním společenství, modlete se za své děti, za svá vnoučata, za děti své církve, svého města a jejich výchovu. Nebuďte despotickými vůdci, ale laskavými rodiči či prarodiči. Samozřejmě to neznamená dovolit všechno, protože při výchově hrozí zlo shovívavosti. Ale jak se říká, je lépe chybovat na straně milosti než na straně kázně. Když to přeložím, je lépe být milosrdnější, odpouštět, než být přísnější.

Na počátku jsem vám prozradil, že dnešní zamyšlení bude o rodině. Jenže už víme, že rodina už dávno není základ státu. Státu je rodina ukradená, a dokonce takřka každý náš předseda vlády se během svého funkčního období rozvede, nebo je své ženě nevěrný. Dokonce jeden kandidátů na prezidenta nás před druhým kolem vyzval, abychom k volbě přivedli i své milence a milenky. To není dobrý příklad.

Přesto jsem optimista, a věřím, že Bůh dokáže špatné obrátit v dobré. A tak vás mohu seznámit s nadpisem mého dnešního zamyšlení. Rodina je základ všeho lidského. V tom nejlepším slova smyslu, jaký byl člověku Stvořitelem svěřen. Je to dar z nebes.

Gratuluji k vašemu obdarování a přeji vám vše dobré k užívání svého daru.

AMEN

 

5) Výběr čtení pro ilustraci příběhu –

První čtení z Desatera:

Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. (Exodus 20,12)

Responzorální žalm:

Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. (Žalm 127)

Druhé čtení ze Starého zákona:

Muž z Léviova domu šel a vzal si lévijskou dceru. Žena otěhotněla a porodila syna. Když viděla, jak je půvabný, ukrývala ho po tři měsíce. Ale déle už ho ukrývat nemohla. Proto pro něho připravila ze třtiny ošatku, vymazala ji asfaltem a smolou, položila do ní dítě a vložila do rákosí při břehu Nilu. Jeho sestra se postavila opodál, aby zvěděla, co se s ním stane. (Exodus 2,1-4)

Čtení z evangelia:

Když (mudrcové) odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“ On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta. (Matouš 2,13.14)

Čtení z Nového zákona k vyslání:

A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry. (Galatským 6,10)

 

Podklady pro Týden modliteb za jednotu křesťanů v roce 2018 připravili křesťané  z Karibiku. Podrobnější informace bude možné, patrně jen dočasně, získat v souboru na tomto odkazu.

 

Post Views: 1 957