Limitovaný časem

Toto zamyšlení, rozdělené do tří částí, zaznělo jako součást hudební bohoslužby v našem sboru v Havlíčkově Brodě dne 18. února 2017.

Čtení před kázáním

Žalm 90,1-12

1)     Vstup první

Mohu se prosím na začátek jako obvykle na něco zeptat?

• Jste dnes nějak limitovaní časem?
• Kolik mám času na své zamyšlení?

Když jsme se s Marcelkou dohodli na znění tématu první letošní hudební bohoslužby, napadaly mě další otázky:

• Kdo jako že je limitovaný?
• Proč ne limitovaná?
• Proč ne limitovaní?
• Co všechno má své časové limity?

Čas je všudypřítomná veličina. Platí nejen pro člověka, platí ve vesmíru, platí v mikrokosmu. Nejvíce bolestně se s časem setkáváme v měření délky života člověka.

„Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme.“ (Žalm 90,10)

Bůh sám je ale mimo čas. Mám o tom svou určitou představu. Zkusím vám ji nastínit. Představuji si, že Bůh je všudypřítomný, je tedy i zároveň v každém okamžiku času. Ovšem je tam zároveň, proto ví, co kdy nastane, protože tam je právě teď. Proto mu nedělá být problém s každým z nás, protože to prostě stihne.

 „Požehnáno buď jméno Boží od věků až na věky. Jeho moudrost i bohatýrská síla. On mění časy i doby, krále sesazuje, krále ustanovuje, dává moudrost moudrým, poznání těm, kdo mají rozum.“ (Daniel 2,20.21)

Čas je tedy pro člověka důležitá, ale zrádná veličina. Můžeme ho sice změřit délkou, ale ne vždy je přesná hodina a čas určením vhodnosti, správnosti okamžiku.

„Jsou zloději, které zákon netrestá, třebaže kradou člověku to nejcennější: čas.“ Napoleon Bonaparte

• Máte spočítáno, co všechno vám krade čas?
• Zápasíte jako já se správou času?

Jisté je, že v zápasu s časem obvykle prohráváme. V této věci jsme až do konce života učedníky a pořád se budeme mát co učit, viďte?

2)     Vstup druhý

Čas je velmi zvláštní jednotka. Jak vypadá v Božích očích nevím, jak jsme konstatovali, žije mimo něj a není na něm závislý. Ovšem někteří bibličtí pisatelé se s tou nejistotou přeci jen nějak pokoušejí vyspořádat:

„Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka.“ (Žalm 90,4)

Nebo jiný text:

„…jeden den je u Pána jako tisíc let a `tisíc let jako jeden den´” (1 Petrův 3,8)

Po přečtení těchto textů se sice ve věci nevyznáme o nic víc, ale máme představu o relativnosti délky času.

Myslím, že každý z vás by byl schopen to doložit příběhem ze svého života, nebo příběhem například přečteným. Já například tento týden rozečetl knížku S Bohem v Rusku od katolického duchovního Waltera Ciszeka. Příběh popisuje enormně dlouhá léta jeho přípravy na práci duchovního v předválečném Rusku, v naprostém nepoměru k času, který nakonec mohl strávit vlastní duchovenskou prací. Nejvíce mě zatím zaujala chvíle, kdy s kolegou už do Ruska dorazili a kdy získal práci v oblasti, která už najela na válečnou výrobu. Nesměli se prozradit a čekali, dlouhé měsíce, a pracovali v běžném zaměstnání. Jako běžní smrtelníci prožívali jisté zklamání, a pak tam zaznívá tato věta: „Pochopili jsme, že naší prací je modlitba“. Pro mě to byla naprosto úžasná myšlenka. Záchytný bod pro chvíle nejistoty, kdy náš čas se začíná stávat relativním.

Na co třeba myslel apoštol Pavel, když byl po léta „ukryt“ ve svém rodném Tarsu, než jej tam Barnabáš vyzvedl?

Příběhů by jistě bylo hodně, ale já bych vám v této chvíli k dokreslení nastoleného tématu relativnosti času chtěl přidat jeden svůj, a k tomu velmi čerstvý.

Vracel jsem se tento čtvrtek z návštěvy ve věznici v Horním Slavkově. Už jenom 8 hodin za volantem, proti 3,5 hodinám návštěv je samo o sobě relativní poměr hodnosti či nehodnosti, co myslíte? Ale o to mi nejde. Ujel jsem prvních pár kilometrů, když mě navigace navedla na silnici lesem do kopce, na které bylo na začátku označení V zimě se neudržuje. Cedule mě polekala, ale jel jsem. Po několika stech metrech mi auto sjelo do zledovatělých kolejí, kola nakonec začala prokluzovat a milé auto se zastavilo a navíc se zabrzděné auto začalo pomalu šinout v kolejích směrem dolů z kopce, bez možnosti zastavit.

Pokoušel jsem se vyjet z kolejí, nakonec úspěšně, ale auto ledovka strhla ke krajnici. Půl hodiny jsem se s tím pral, tlačil, vyhrabával, se záměrem docouvat k místu, kde by se dalo obrátit. Auto pak stálo mírně napříč silnicí, a když jsem občas konečně třeba trochu popojel, nebo auto kolíbáním postrčil od příkopu, zadek auta samovolně zase začal sjíždět směrem k příkopu.

Pak mě v hlavě zazněla jednoznačná věta: „A kdy už si konečně vzpomeneš na mě?“ Byl to fakt. Ne že bych na Boha nepomyslel, ale zatím jsem Ho nepřizval ku pomoci. Obklouzal jsem auto, jestli stojí bezpečně a pomodlil se. Pak jsem zase začal kolíbat – až doma jsem večer objevil způsobené modřiny a šrámy.

Do dvou minut se odspoda velmi potichu přihnal Bavorák s německou značkou. Neslyšel jsem ho, pouze jsem ho najednou uviděl. Ihned jsem se uvnitř řehtal a vroucně Bohu děkoval. Mimo jiné za rychlost. Vždyť ve chvíli, kdy jsem se modlil, to auto už muselo být na cestě.

Vyklouzlo z něj postupně pět lidí, ale na pomoc mi stačili dva. Docouval jsem k obrátce, jejich řidič také obrátil jejich auto a já začal být zvědavý. Kam tudy jedou? Řekl jsem jim: „Vy jste mi spadli z nebe“.

Muž, se kterým jsem hlavně mluvil, mi jen opáčil: „Slyšeli jsme, že tady nahoře někdo potřebuje pomoc.“Poděkoval jsem mu, ale než jsem se s nimi stihl rozloučit, sedli do auta a odjeli dolů z kopce.

S časem je to tedy složité, protože ne vždy jsme schopní ve správný okamžik vnímat správné podněty.

„Život je premiéra, repríza už nebude.“ Neznámý autor

Věci musíme dělat napoprvé. Opakování je možné až po předchozím úspěchu nebo chybě. A kdykoliv v celém procesu je prostor pro to, aby se něco zaseklo. Třeba moje ješitnost, hrdost, samostatnost, pýcha, můžete dosadit libovolné vlastní charakterové nedostatky.

3)     Vstup třetí

„Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.“ (Žalm 90,12)

Uvědomuji si, že je nanejvýš hloupé se tuto větu doslechnout až na svém pohřbu, protože to už je pozdě, jak známo, jednak tam už není nic slyšet a navíc už to není nic platné.

Žádat Boha o moudrost k počítání našich dní lze pouze s tlukoucím srdcem.

K čemu je ovšem počítání našich dní dobré? Jaký je vlastně důvod existence času? Rozměr času je tu podle všeho stvořen proto, aby nás naučil faktu o potřebě Boha Stvořitele v našem životě. „On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti“ (Kazatel 3,11a)

Bůh stvořil čas, abychom Ho právě prostřednictvím a za použití nám vyměřeného času mohli najít.

Bůh nám tedy čas nabízí, abychom ho vzali do svých rukou, a moudře ho opatrovali. Ti nejmoudřejší nakonec zjistí, že nejlépe spravovaný čas je ten užívaný pro Boží účely. Ale abychom si nerozuměli špatně. To neznamená, že například já mám být pořád ve službě a neohřát se doma, to neznamená, že maminka odloží své děti a bude se věnovat pouze a jen Bibli.

„Proto, milovaní, očekáváte-li takové věci, snažte se, abyste byli čistí a bez poskvrny a mohli ten den očekávat beze strachu před Božím soudem. A vězte, že ve své trpělivosti vám Pán poskytuje čas ke spáse“ (2 Petrův 3,14.15a)

ČAS NEDOKÁŽEME VRÁTIT, ALE MŮŽEME VYUŽÍVAT ČAS, KTERÝ MÁME, ten, který nám je určený.

„Jednejte moudře ve styku s okolním světem a využijte čas vám svěřený.“ (Koloským 4,5)

Hodnota času se měří nikoliv jeho KVANTITOU, ale jeho KVALITOU. Bůh nás čeká na cestě času. Najdeme Ho tam? Čekáme v času i my na Něj? Nebo snad nemáme čas na Boha pro množství jiných činností v čase vykonávaných?

„Váš čas je omezený, tak jím neplýtvejte na to, abyste žili život někoho jiného.“ Steve Jobs

Není důležité KOLIK času uplyne, ale ČÍM ho naplníme. To už víme nejen od starých řeků, kteří rozdělovali čas na chronos a kairos.

CHRONOS – měřený hodinami, vteřinami, čas evropského střihu, čas uváděný v jízdním řádu i v pozvánce na bohoslužbu, čas ve službě učitelů na začátku hodiny, i ve službě žáků, vysvobozující na konci hodiny, směny či služby.

KAIROS – je správně vystižený okamžik. Okamžik, kdy špagety jsou al dente, kdy je víno připravené ke sklizni, „čas mlčet nebo čas mluvit“ (Kazatel 3,7b), „čas objímat i čas objímání zanechat“ (Kazatel 3,5b). Tento čas netřímá v ruce stopky, nebo hodiny, ale váhy. Neměří čas délkou, ale významem.

Ve kterém z těch časů bydlí Bůh? V obou. Ale víc se mi zdá, že v tom druhém, v neuchopitelném čase kairos.

„Zasejte spravedlnost a sklízejte milosrdenství. Rozorejte tvrdou půdu vašich srdcí, neboť je nejvyšší čas, abyste konečně začali hledat Hospodina. On sám vás pak svlaží deštěm své spravedlnosti.“ Ozeáš 10,12 SNC

Jakou má čas hodnotu, chcete-li cenu? ČAS MÁ CENU VĚČNOSTI, věčnost je přítomnost Boha, tedy ČAS MÁ CENU BOHA. Proto máme svůj čas poměřovat ve světle věčnosti, nikoliv časnosti. Je ta věta příliš složitá? Pak tedy vězte, že čas mluvení o Bohu skončil, nastal čas života s Bohem.

AMEN