(Kázání zaznělo jako součást dopolední bohoslužby v Havlíčkově Brodě v sobotu 5. května 2018.)

1) Čtení biblického textu: Zjevení 2,17

„…Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Kdo vítězí, tomu dám jíst skrytou manu a dám mu bílý kamének a na tom kaménku napsané nové jméno, jež nezná nikdo než ten, kdo je přijímá.“ B21

„…Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze skryté many; dám mu bílý kamének, a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává.“ ČEP

 

2) Úvod

Milé sestry, milí bratří, milé děti a hosté,

dovolíte mi jednoduchou otázku na začátek? Máte pár biblických oblíbených veršů? A umíte je zpaměti? I já mám svých pár oblíbených. Možná něco kolem dvacítky. Ne všechny umím zpaměti, to je fakt. Jedním z těch mých oblíbenců je text o bílém kamínku. Ten, který jsme slyšeli před chvílí v úvodu.

Jedná se vlastně o zaslíbení, které je dáno těm, kdo jsou součástí pergamonského sboru v 2. kapitole knihy Zjevení. Tím, kdo poselství do Pergamonu předává, je majitel dvojsečného meče z konce předchozí kapitoly (Zj 1,16) – sám Pán Ježíš Kristus, dárce knihy Zjevení. Zaslíbení je věnováno těm, kdo „vítězí“, zvítězí“, kdo je vítězem nad“ problémy v kapitole popsaných – prostě ten, kdo se není ochoten poddat kompromisům. Rozumíme si, že se jedná o kompromisy ve své víře, v přístupu k Bohu?

3) Příjemce zaslíbení

Nevím, jak moc se cítíte umazaní kompromisy. Myslím, že každý v téhle oblasti máme co dohánět. Žijeme v době, která kompromisům přeje. Kolem nás je tolik věcí, které ještě musíme udělat, v práci, v rodině, ve sportu, odpočinku, u počítače, v pořádku a nespočetně dalších oblastech, že na víru vlastně kolikrát ani nevyjde čas. Na konci dne si kolikrát říkám, kam mi zase všechen ten čas utekl…

Obtíž překladatelů, kteří při překladu hledají správný tvar pro slovo vítězit (vítězí – zvítězí) mi naznačují, že je to složitější určit. Stane se příjemcem skryté many ten, kdo už proběhl cílovou páskou, je zbaven všech trápení a zvítězil, nebo ten, kdo je stále na cestě životem, každodenně padá, a občasně vítězí? Přiznám se, že se mi ta myšlenka času přítomného průběhového moc líbí – ten, kdo vítězí. To neznamená, že už je v cíli. To je můj případ, a řekl bych, že i váš.

Není pochyb, že dopis do Pergama měl mnohé příjemce – ve své místopisné formě, sboru v Pergamonu, ve své historické formě, tedy v dějinách církve, a ve své univerzální podobě příjemce v jakékoliv časové době. Já se určitě jako příjemce cítím a moc bych o to stál, abych Ježíšem mohl být obdarován, co vy?

4) Mana

Mohu se zeptat, kdo s sebou máte hodinky? Je mezi vámi někdo, kdo hodinky má, ale stejně je nenosí? Jak to děláte, když potřebujete vědět, kolik je hodin? A čemu dokážou vaše hodinky odolávat? Dostane se do nich každá kapka? Jsou odolné vůči stříkající vodě? Nebo se s nimi dokonce můžete potápět? Jsou vodo-propustné, vodě-odolné, nebo vodo-těsné?

A co vaše křesťanská nátura? Je světu-propustná, světu-odolná nebo světu-těsná?

První odměnou za vaše těsnění je neviditelná mana. Je neviditelná světu, nebo neviditelná pro vás? Je ještě schovaná před ranním rozdáváním, (kdy se na poušti izraelitům jevila jako ranní rosa…), nebo je skrytá podobně, jako ve schráně Boží smlouvy, (kde byla uložená jako připomínka záruky Božího vysvobozování)?

„Církevní historik Eusebius zaznamenal příběh, jak apoštol Jan zachránil mladého muže, který téměř zahynul, protože byl ochotný ke kompromisům.

Onen mladý muž byl nadaný a odhodlaný křesťan. Apoštol Jan se s ním poprvé setkal v Efezu. Doporučil jej jako vedoucího a mladý muž prošel procesem duchovenského vzdělání. Pak se ale zapojil do skupiny mladých rebelů. Postupně opouštěl zásady jednu po druhé. Nakonec se nechal strhnout k životu zločince jako vůdce bandy lupičů.

Když se to apoštol Jan dozvěděl, najal si koně a průvodce a vydal se do kraje, kde banda působila. Zanedlouho ho lupiči přepadli a zajali. Jan je žádal, aby jej zavedli ke svému vůdci. Jakmile mladý muž poznal apoštola Jana, odvrátil se a chtěl utéct, protože se před ním styděl.

Navzdory pokročilému věku se Jan rozběhl za ním a volal: ‚Neboj se. I ty máš stále naději. Budu za tebe prosit Ježíše Krista.‘ Jan za ním stále volal: ‚Dám za tebe svůj život. Zastav se, věř mi, poslal mne Pán Ježíš.‘

Nakonec se mladý muž zastavil. Vypadal velmi zuboženě, ale pomalu se k Janovi vrátil. Zahodil meč, vrhl se do jeho náruče a hořce plakal. Apoštol ubezpečil mladého muže, že se mu stále nabízí možnost odpuštění. Vůdce lupičů mu padl k nohám. Apoštol Jan s ním nějakou dobu zůstal, učil jej z Božího slova a znovu vybudoval jeho víru. Nakonec se mladý muž vrátil do církve a vedl příkladný křesťanský život.“[1]

5) Bílý kamínek

Dar bílého kamínku mne fascinuje již mnoho let. Jeho bělost je zářivá, podobně jako zářívá andělské roucho. Nebo Kristův šat na Hoře proměnění. V té bělobě je nebeská čistota, dar něčeho nového, co na naší zemi prostě není. Je to dar shůry.

Říká se, že ve starověku byl bílý a černý kámen používán soudci. Bílý kámen pro obviněného znamenal osvobození, byl znamením neviny, černý naopak znamenal, že soudci shledali na obviněném jeho vinu.

V pohanské antice se prý bílý kámen používal i jako talisman – majitel si do něj nechal vytesat jméno svého opatrovnického božstva, a kámen jej tak měl chránit. Takové talismany jsou k dostání i dnes. Esoterika vám nabízí k ochraně celé hromady kamenů, některé z nich mohou být bílé. A bez nápisu. A spousta dalších moderních model.

Bílý kámen prý používali i přátelé při loučení. Dárce kámen rozlomil a jednu polovinu dal příjemci. Tou druhou polovinou se pak při návštěvě kraje mohl prokázat kdokoliv, komu příjemce svou polovinu kamene propůjčil.

Ať už Ježíš ve svém zaslíbení bílého kamínku navazoval na dobové praktiky nebo ne, jeho zaslíbení je nádherné. Bílý kamínek zářivé čistoty je nebeským darem, zprávou o mém očištění, o mém přijetí, o mém pozvání k nebeské hostině. I kdybych byl jen kolemjdoucím, svou vírou se prokazuji podobně, jako ulomenou polovinou kamene a jsem srdečně vítán. (Zde je možné sledovat i možnou paralelu k pozvání na svatbu Beránka ve Zj  19).

Pokoušet se identifikovat druh kamene je zbytečné. Kupovat si na trhu nějaký podobný drahý kámen je k ničemu. Nechat se chránit specifickým druhem kamene mi také nepomůže. Nebeská čistota a zářivá běloba se nedá padělat. Očištění mého života mohu od nebeského dárce pouze zdarma přijmout.

6) Nové jméno

Ještě třetí položka je součástí zaslíbení pergamonským nebo všem světu-nepropustným. Je to nové jméno, napsané na bílém kamínku. Není to jméno ochranného božstva, není to výměnný obchod něco za něco – ty mi dáš život, peníze, krev – já ti dám ochranu pod svým jménem. Na kameni je napsáno mé nové jméno.

Není to žádná zaklínací formule. Mé nové jméno nikomu v mém okolí obvykle na první poslech nic neřekne svým významem, možná naznačí. Ale určitě dostane široký rozměr mým vyprávěním. V tom jménu je totiž obsaženo něco z mé cesty k Bohu, z mé cesty životem a z mé touhy po nebi. Něco, co se mnou Bůh prožíval, z čeho mě povolal nebo vysekal, v čem se mnou byl jako můj ochránce, anděl, nebo směrovník. (Nové jméno, nová identita viz i Iz 62,2; 65,15; 2K 5,17).

V tom přejmenování je opět přítomný prvek nového života, nebeské zaslíbení. Má původní, hříšná identita je mi odňata. Už není připomínána. Nedokonalosti mé cesty jsou ty tam. Už nejsem jen tím, kdo vítězí v čase přítomném průběhovém, stávám se vítězem budoucího, trvalého a věčného života po boku s Tím, kdo mě do něj povolal, kdo mě ho obětí svého života zajistil – s Ježíšem Kristem.

Získání nového jména není v Bibli ojedinělé. Sáraj se stává Sárou, Abram Abrahamem. Z Šimona je Petr, co se stal skálou. Z Jákoba „podrazáka“ je Izrael „Boží bojovník“.

7) Závěr

Mnohé partnerské dvojice si říkají skrytými jmény, které patří výhradně jim samotným. Když se pak proláknou na veřejnost, mohou být tak trochu i trapas. Třeba když manželka generálního ředitele na nějaké party svého muže osloví „ty můj „ňucháčku“.   

Nové, nám zatím skryté jméno je jiného druhu. Je vstupenkou, novým charakterem, nevadnoucí nebeskou květinou, která nikdy nepodlehne zkáze (viz 1P 1,4).

Už tušíte, jaké to vaše nové jméno bude? Bude to něco jako Bohumila – Bohem milovaná? Bohouš – Bohu budiž sláva? Matouš – Boží dar? Gabriel/a – hrdina Boží? Daniel/a – Bůh je můj soudce?

Mezi mladými se vžilo úsloví, které když slyšíte, možná vás to trochu tahá za uši. Používá se ve významu, že je něco skvělé, úžasné, nemá to chybu. Dovolím i teď to slovo vypůjčit. A v tomhle případě jsem si naprosto jistý, že vás za uši nic tahat nebude.

Vaše nové jméno bude prostě naprosto a úplně „Boží“.

AMEN

[1] Mark Finley, Steven Mosley – Dopisy z vyhnanství, Advent-Orion 2007, str. 32-33.