roverrajče.net

(kázání z 1. 12. 2013 – v kapli Povýšení svatého Kříže v areálu havlíčkobrodské nemocnice – u příležitosti bohoslužby na začátku adventu 2013 – fotografie kaple převzata od autora Rover)

Čtení na začátek

Narození Ježíšovo událo se takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve, než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají.

Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, syny Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“

To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: `Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel´, to jest přeloženo `Bůh s námi´.

Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna, a dal mu jméno Ježíš.

Matouš 1,18-25

Úvod

Milé sestry, milí bratři, vážení hosté,

přeji vám milost a pokoj skrze našeho Pána Ježíše Krista.

Ve čtení z evangelia jsme si právě vyslechli text, který mluví o době, která předcházela Ježíšovu narození. Pro budoucí manželský pár, svatou dvojici Josef a Marie, se čas alespoň části Mariina těhotenství stal dobou vážné, předmanželské krize.

Mimochodem – byl jste někdy někdo z vás v manželské poradně? Pokud ano, nevím, z jakého důvodu, ale případy podobné tomu Josefovu, tedy manželská nevěra, jsou u rozvodu nejčastěji udávaným viditelným důvodem – tento konkrétní důvod uvádí něco málo pod 7 % žadatelů. Manželská poradna je pak místo OČEKÁVÁNÍ jakési NADĚJE na vzkříšení vztahu – obvykle, pokud vůbec, se k této naději upíná pouze jeden z partnerů. v této chvíli si prosím pamatujte termín: očekávání naděje.

Josefův rodokmen

Tou stranou, která měla tu touhu udržet vzájemný vztah pohromadě, byla v našem případě Marie. Z textu víme, že Marie počala z Ducha svatého, tedy nadpřirozeným způsobem. Od té doby určitě už velká řádka rodiček zkoušela jako otce udat neznámou, nadpřirozenou sílu, ovšem my předpokládáme, že pouze Marie v tom měla pravdu, viďte.

O Josefovi zase víme, že byl ušlechtilého rodu. Přesto, že pracoval jako obyčejný tesař, byl královské krve, Abrahamova a Davidova rodu. Je pravda, že v tom být Abrahamova rodu nebyla žádná výjimečnost, z tohoto patriarchy pocházel každý Izraelita. Ovšem Ježíš pocházel z Ducha svatého, a takový otcovský rod v Izraeli neexistoval. Bylo potřeba Jej adoptovat do královské, Davidovy větve rodokmenu. A tak král David byl kdysi přijat za Božího syna, a později Boží Syn Ježíš byl přijat Josefem za Syna Davidova.

Samotnému tomuto přijetí za syna – podle textu víme, že se tak stalo přijetím manželky Marie, předcházela zpráva z 19. verše. Josef je zde prohlášen za spravedlivého: „Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají“ (Matouš 1,19). Spravedlivý, cadík = muž podle Božího srdce. Josefova spravedlnost je v tom, že nerozmáznul svůj rozchod veřejně, třeba prostřednictvím stavu na Facebooku, v Blesku nebo v TV Nova, jako mnohé dnešní celebrity, ale jedná s Marií milosrdně, je na ní hodný a laskavý. V tom se liší od svých vrstevníků. Když se na to ale podíváme zblízka, je toto jednání pouze „spravedlivější“ oproti zbytku populace, ale rozhodně není spravedlivé! Spravedlivým jednáním by přeci bylo zjištění, že Marie nepočala s člověkem a jako taková ona i její syn budou potřebovat sociální jistotu a zabezpečení, nějaký azylový dům, chráněnou dílnu apod. Dáte mi za pravdu, že můžeme být rádi, že náš milosrdný Hospodin není spravedlivý jako Josef, ale že Jeho spravedlnost je Jeho skutečnou ozdobou a základem Jeho trůnu.

Spravedlivý, my už víme, že spíše milosrdný Josef, má své možná první, ale určitě ne poslední noční vidění. Anděl mu v něm zjevuje, jak se to s Marií a jejich domácí předmanželskou krizí skutečně má. Co je zajímavé, že Josef, přestože byl člověk jako my, anděla poslechnul. Já se dobrovolně přiznávám, že jsem v životě skrze své svědomí slyšel už pěknou řádku Božích rad, ale často jsem je nevnímal, nebo neposlechnul. Přijde mi úžasně, že Bůh v Josefovi vidí spravedlivého dříve, než se skutečně spravedlivě zachoval! To je, přátelé, dobrá zpráva, evangelium. Jak píše apoštol Pavel: „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvoření k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil“ (Efezským 2,10). Ať jsme k takovému dílu co nejčastěji připraveni!

Josefovo jednání vůbec nebylo samozřejmé. Jako lidé totiž máme z Boží strany danou naprostou svobodu rozhodování, a bez Josefovy odvahy přijmout těhotnou Marii za svou, by se věci mohly odehrát i jinak. Mimochodem, jak a proč se jmenují vaše děti, pokud jste shůry dostali tu možnost být rodiči? Moje manželka je už poněkolikáté těhotná, ale teprve podruhé je v osmém měsíci. Její zvětšující se bříško má, (už podruhé), jméno Pepča, což je naše domácí univerzální pojmenování pro Josífka nebo Josefínku – to jméno se vykládá jako: Bůh ti dá (dítě, následovatele); resp. Ať (Hospodin) přidá.

Josef od anděla přijímá myšlenku, nebo chcete-li příkaz, že novorozeně by se mělo jmenovat obecně známým jménem Ježíš – tzn. Hospodin spasí, vysvobodí. Matouš jde v textu ale ještě dál, a v této kapitole plné jmen přidává Ježíšovu jménu širší význam: On vysvobodí svůj lid z Jeho hříchů. Tím se podle poselství Hospodinova anděla ze snu má naplnit jméno dané skrze Izajáše – Immanuel – S námi (je) Bůh. (POZN: Všimněte si, jak se oba texty paralelně sdílejí – porodí syna – dají mu jméno – význam jména). Význam této kapitoly tedy není v určení rodokmenu, jak se může na první pohled zdát, ale v naplnění proroctví jména Immanuel ve jménu a osobě Ježíše!

My teď můžeme soukromě přemýšlet, nakolik byl Syn člověka ve svém životě v těle člověka Ježíše s námi, s lidmi, nakolik se stal, byl je a bude v našem životě BŮH S NÁMI.

Advent

Slovo advent „lze přeložit slovem „přítomnost“ či „příchod“. V jazyce antického světa to byl technický výraz používaný k označení příchodu funkcionáře, návštěvě krále či císaře v nějaké provincii. Mohl však znamenat také příchod božstva, které vychází ze své skrytosti, aby zjevilo svou moc nebo se prezentovalo v bohoslužebném kultu. Křesťané přijali slovo advent, aby jím vyjádřili svůj vztah k Ježíši Kristu. Ježíš je Král, vstoupil do této chudé provincie nazývaná země, aby navštívil všechny; o slavnosti svého příchodu dává účast na liturgickém setkání těm, kteří v něho věří, těm kteří věří v jeho přítomnost. Slovem adventus se v podstatě chtělo říci: Bůh je tady, nevzdálil se ze světa, nenechal nás samotné. I když jej nemůžeme vidět či se jej dotknout jako je tomu u skutečností, jež vnímáme tělesnými smysly, On tady je a přichází nás navštěvovat mnoha způsoby.“[1]

A teď se vracím k termínu, který jsem vám na začátku uložil si pamatovat. Je to… očekávání naděje. Když se dnes totiž rozhlédnete po ulicích, a svým způsobem i v mnoha našich křesťanských srdcích, doba očekávání naděje narození Vykupitele Ježíše Krista nějak mizí. Z Vánoc i doby adventu se stala spíše skutečnost očekávání beznaděje vykoupení veškerého kloudného zboží. My dnes všichni víme, že Ježíš se sice narodil v Betlémě, ale neznáme přesné datum Jeho narození.[2] Sjednotili jsme se na připomínání skutečnosti v čase kolem zimního slunovratu  hodnotu, jakou tomuto připomínání vložíme ve svém životě, si musíme určit my sami.

Naděje

Jediní, milé sestry a bratři, kdo mohou Vánoce naplnit skutečným očekáváním a připomínáním naděje narození Vykupitele, jsme my křesťané. V tomto smyslu jsme my, lépe řečeno Kristus skrze nás, nadějí tohoto světa.

Možná to nevíte, ale bývalý prezident Václav Havel měl švagrovou křesťanku, adventistku. Sám nikdy nebyl křesťanem, ale chtěl bych vám teď přečíst, co ve svém rozhovoru s Karlem Hvížďalou v polovině osmdesátých let napsal, když byl tázán o naději:

Nejdřív bych měl asi říct, že naději, o níž dost často přemýšlím (zvlášť v situacích obzvlášť beznadějných, jako například ve vězení), chápu především, původně a hlavně jako stav ducha, nikoli stav světa. Naději v sobě prostě máme, nebo nemáme, je rozměrem naší duše a není ve své podstatě závislá na nějakých pozorováních světa či odhadech situace. Naděje není prognostika. Je to orientace ducha, orientace srdce, přesahující svět bezprostředně žitého a zakotvení kdesi dál, za jeho hranicemi. Mírou naděje v tomto hlubokém a silném smyslu není míra našeho rozveselení z dobrého běhu věcí a naší vůle se investovat do podniků viditelně mířících k blízkému úspěchu, ale spíš míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že to je dobré, a nikoli pouze proto, že to má zajištěn úspěch. Čím nepříznivější je situace, v níž svou naději osvědčujeme, tím hlubší tato naděje je. Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.[3]

Pan Havel nebyl Biblista, zabýval se spíše filozofií, přesto se jeho definice naděje nápadně podobá definici víry podle apoštola Pavla: „Věřit Bohu, (pozn.: rozuměj také i důvěřovat), znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme“ (Židům 11,1).

Naděje adventu

Přátelé, sestry a bratři, havlíčkobrodští křesťané: Bez narození Ježíše Krista na seně v Betlémě, by naděje na Boží milosrdenství a spravedlnost nemohla vejít do tohoto světa. Nositeli této naděje jsme my, obyčejní, hříšní lidé, k tomu ovšem pověření povoláním shůry. Jak řekl jeden neznámý autor nebo autorka: Nejsou žádné beznadějné situace, jsou jen lidé, kteří jsou bez naděje tváří v tvář situaci.[4]

Ať Kristus v následujících dnech vejde do vašich domovů a přebývá ve vašich srdcích. Modlete se za druhé a očekávejte tiše, zato směle, zaslíbený druhý advent, návrat našeho Spasitele a Vykupitele, Pána Ježíše Krista. Pokoj vám!

.