Následující zamyšlení zaznělo na sváteční vánoční bohoslužbě církve adventistů s.d. v Havlíčkově Brodě v sobotu 17. prosince 2016.

 

Vůl a osel znají, aneb kterak měřit intelekt volů či oslů

 

1)     Příběh PRO DĚTI

Co se andělovi nelíbilo – aneb Proč byl u jesliček oslík s volečkem

Bruno Ferrero - z knihy Vánoční příběhy pro potěchu duše , vydal: Portál - převzato z http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Co-se-andelovi-nelibilo.html

 

Zatímco Josef s Marií putovali do Betléma, jeden z andělů svolal všechna zvířata, aby mezi nimi vybral ta nejvhodnější, která budou v chlévě pomáhat Svaté rodině.

Jako první se samozřejmě hlásil lev: „Jen král je hoden sloužit Králi světa,“ zavrčel. ,,Já se postavím ke vchodu a každého, kdo by se chtěl k Ježíškovi jen přiblížit, roztrhám!“ ,,Jsi příliš hrubý,“ odmítl ho anděl.

Andělovi se k nohám ihned začala lísat liška. Vychytrale ho s nevinným pohledem přesvědčovala: „Nejvhodnější jsem přece já. Každého rána pro Božího syna ukradnu nejlepší med a mléko. A Marie s Josefem se se mnou také budou mít dobře. Každý den jim přinesu mlaďoučkou slepici.“ „Ty jsi příliš nepoctivá,“ namítl anděl.

Po těch slovech před andělem roztáhl svůj nádherný ocas páv. Zamával mu peřím duhových barev před očima a prohlásil: „Se mnou se i obyčejná stáj změní v královský palác, který by jim záviděl i Šalomoun!“ „Ty jsi zase moc pyšný,“ mínil anděl.

Zvířata předstupovala před anděla jedno po druhém a vychvalovala své největší přednosti. Marně. Andělovi se nezamlouvalo ani jedno z nich. Ale všiml si osla a vola. Pracovali na poli u vesničana, který bydlel poblíž betlémské stáje.

Anděl na ně zavolal: „A co můžete nabídnout vy?“ „Nic,“ odpověděl osel a sklopil skromně dlouhé uši. „My jsme se nenaučili ničemu – jenom pokoře a trpělivosti. Všechno ostatní nám přinese jenom rány holí.“ Vůl však nesměle namítl, aniž by vzhlédl od země: „Ale čas od času bychom mohli odhánět mouchy dlouhým ocasem.“ Konečně se anděl spokojeně usmál: „Právě vás jsem potřeboval!“

2)     ÚVOD

Milí hosté, milí přátelé, děti, bratři a sestry v Pánu Ježíši Kristu,

na čas vánoční, který právě prožíváme, je možné samozřejmě nahlížet z různých rovin. Všichni se jistě shodneme, že nejkrásnější a obecně nejpřijímanější, je pohled dětský, s duší natěšenou na rozdávání dárků, obecně nazývané zdrobnělinou Spasitelova jména – Ježíšek. Svůj pohled by mohli mít rodiče, úklidem i pečením vystresované hospodyňky, své by věděli sloužící lékaři, policisté, psychiatři, psychologové, sociální pracovníci, ale i majitelé zvířecích útulků. A úplně nejlíp by to možná zvládli ekonomové zainteresovaných obchodních společností, nebo zásilkových a přepravních služeb. Skromně se pak někde vzadu krčí i pohled křesťanského duchovního, který v skrytu doufá, že příběh o narození v Betlémě je stále ještě vhodné připomínat. Jdu se o to pokusit – a i když jsem vděláním sice voják a pastorační, duchovenský pracovník, přistoupím k tomu spíše z lingvistického, tedy jazykozpytného pohledu.

3)     Vlastní text s otázkami na úvod

Vánoce, jako pravidelný celospolečenský fenomén, lépe svátek, jsou o opakování, opakování příběhů, dokonce jednoho metapříběhu, který se každoročně vrací – a teď si právě můžete dosadit, jak se vrací kterému z povolání, tedy v ordinaci, ve výuce, na služebně, za kazatelnou, za mikrofonem v rozhlase, či před kamerou.

Pro mě vánoce začaly fotkou v necelém roce a půl před nazdobeným stromečkem. Žádný dřívější důkaz existence Vánoc v mém světě neznám. A ani na ten z fotografie se už dávno nepamatuji.

První, na co si vzpomínám, je šmejdění po bytě a čmuchání po dárcích. Pak si vzpomínám na množství jednotlivých dárků, většinou hraček. Období puberty si nevybavuji, ale v dospělosti se mi k Vánocům přiřazují pravidelná vánoční hokejbalová utkání naší party na plácku za pardubickým gymnáziem, s následným zakončením v osvěžovně. Mimochodem mí kamarádi tuto třicetiletou tradici udržují dodnes, povětšinou zatím jen se svými dětmi.

Proč to všechno vypravuji? Protože právě v téhle době se mi do vánočního příběhu dostává náboženský rozměr Vánoc. Když jsme se totiž s přáteli po hokeji rozešli, dali jsme si sraz v nějakou hodinu u Macáků vedle pivovaru a vyrazili na půlnoční do několik kilometrů vzdálených Rosic. Že o ní jednou bude zpívat můj nejoblíbenější zpěvák, gumový Václav, jsem v tu dobu neměl nejmenší tušení, psal se totiž rok 1987. Už nevím, jestli to bylo na mé první nebo až druhé půlnoční v roce 88, ale vedle kostela se objevily jesle se slaměnými figurami. Možná bych si jich ani nevšiml, kdyby kostel nebyl nacpaný k prasknutí a já se tam už nějak nevlezl. A tím se do mých Vánoc dostal vůl a osel.

Kdy jste naposledy o někom řekli, že je vůl? Počastovali jste poslední dobou někoho, že je oslem? A nebo že by někdo v poslední době počastoval tímto hanlivým oslovením vás?

Obě tato zvířata mají v našem jazyce obecně přijímanou roli tupých zvířat. Volem či oslem jistě může být nazván například křesťan, který trvá na svém přízemním názoru o Stvořiteli v nekonečného vesmíru. A k tomu ten celosvětový fenomén, kdy se jedině v češtině z jednoho z těchto zvířat stala slovní vata, troufnu si tvrdit – jedno z nejpoužívanějších sousloví českého jazyka – „ty vole“.

Přitom Tivoli je město v italském regionu Lazio, přibližně 30 km východně od Říma, známé též pod antickým názvem Tibur, které dalo své jméno mnoha kasinům a hernám po celém světě.

Jak jsme slyšeli v příběhu pro děti, anděl si oslíka s volečkem vybral proto, že si o sobě moc nemysleli, byli skromní a nesmírně pracovití. Jak se dostali do vánočního příběhu není nikde ani zmínka. Předpokládá se, že na vině je především náš dnešní hlavní text, který jsem vybral k zamyšlení:

Izajáš 1,3  Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý. (ČEP)

I býk zná svého hospodáře, osel zná jesle, kde ho krmí pán – Izrael ale nechce znát, můj lid si nevšímá! (B21)

Zatímco dokonce i vůl zná svého pána a také osel , kdo mu dává jíst, můj izraelský národ se tváří nechápavě a neví vůbec nic. (SNC)

Je jednou z možností, že právě tento text je pomyslný oslí a volský můstek do Betléma, totiž že právě tento text stojí za přenesením obou zvířat do vánočního příběhu. Příkladná domácí zvířata, která znají svého pána, a jejichž výskyt se v chlévě vedle hospody, ve které jako jediné bylo pro bohorodičku Marii místo, tak nějak předpokládá.

O tom, jestli je osel opravdu tak tupý, („táhni už ty osle“), a jestli je vůl opravdu tak zaostalý, („uhni, vole„), by nám mohl říci pouze jejich hospodář. Jejich Stvořitel o jejich paličatosti, respektive zpomalenosti, dozajista ví své. Ale protože vnímám svého Stvořitele jako Boha laskavého, který v každém vidí a chce rozdmýchat spíše to lepší, Bůh v našem textu jejich negativa pomíjí a jde rovnou k pozitivní věci. Obě zvířátka mají rozum na pravém místě. Znají svého hospodáře – mimochodem, právě slovo hospodář dalo vzniku slovanskému Hospodin. Ani vůl ani osel nejsou natolik osly a voly, aby nevěděli, kdo jim zajišťuje místo na jejich světě, kdo jim dává do žlabu a drží nad nimi ochrannou ruku, (jak víte, zamýšlím se teologicko-lingvisticky, nikoliv z pohledu případného týrání očima ochránce zvířat – jako zbytečná vsuvka by tu mohla zaznít informace, že je naprosto proti logice, že nejdokonalejší zákony pro ochranu zvířat v celých dějinách naší planety přijalo nacistické Německo).

Tedy vůl i osel ví a vědět by to kupodivu měl i jejich pozemský hospodář, protože mít svého osla je v mnoha zemích znakem bohatství, a kdyby jen to, je to i záruka prosperity rodiny. Autoři studie s názvem „Důležitost osla jako tažného zvířete v ranné době bronzově v oblasti jižní Levanty“ (The Importance of the Donkey as a Pack Animal in the Early Bronze Age Southern Levant) dokonce píší:

„Všude tam, kde se objevili domestikovaní osli, nastaly změny v místních kulturách. Měli vliv na ekonomiku v oblasti, fungovali jako tažná i hospodářská zvířata a stali se cennou komoditou.“

Vždyť například Abraham, respektovaný praotec židů, křesťanů i muslimů, byl jedním z nich. Všimli jste si například důrazu v prvním textu o oslech v Bibli? Podle Genesis 12,16 Bůh „prokázal Abramovi mnoho dobrého, takže měl brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy.“ Abraham měl všechno možné domácí zvířectvo, dokonce i otroky a otrokyně, jen o oslech je tu ale zmínka dvakrát.

Ušatí tvrdohlavci jsou dokonce natolik význační, že mají své zastoupení v Božské zákoníku – desateru: Exodus 20,17  „Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“

V příběhu z judského Betléma zvířátka svým dechem suplují termostat plynového topení a jako jediní zástupci obyvatelstva nejen naší planety ale celého vesmíru osobně přihlížejí Ježíšovu narození. A když Ježíš dospěje, vybere si pubertální oslátko jako majestátní dopravní prostředek, hodný vjezdu právoplatného krále a vládce do pomyslného hlavního města Bohaznalého člověčenstva, do Jeruzaléma, ve kterém dokončí své pozemské poslání, záchranu lidstva: Jan 12,14.15  Ježíš nalezl oslátko a vsedl na ně, jak je psáno: `Neboj se, dcero Siónská, hle, král tvůj přichází, sedě na oslátku.´

Jenže přes všechnu snahu nebes, lidstvo, dokonce ani vyvolený Boží lid, už svého Stvořitele v úctě nemá, trpí náboženskou sklerózou, cizím slovem bychom tomu mohli začít říkat kreační alzheimer. Boha si nevšímáme, dokonce o Něm ani nechceme slyšet, tváříme se tupě a nechápavě, v textu Slova na cestu se dokonce říká, že nevíme vůbec nic.

4)     Závěr

Jaký z toho plyne závěr?

Počáteční verš dvou biblických žalmů – toho čtrnáctého a třiapadesátého – konstatuje, že jen „Blázen myslí, že Bůh není!“ Vůbec bych se nebál použít v dnešním hovorovém jazyce tak oblíbené „tyvole“. Vznikne nám sice protimluv k našemu dnešnímu textu, totiž jen vůl nebo osel by si mohl myslet, že Bůh není. Ale podle Hospodina to není pravda, stvořitelský program těchto úžasných zvířátek nedovolí, aby si ve svém prostoduchosti byť jen pomysleli, aby je napadlo zapomenout na svého Pána.

V době všudypřítomného testování inteligence, v době, kdy už dokonce rozlišujeme kvocienty na inteligenční a emoční a ten emoční dokonce dále i na sociální inteligenci, se nám nějak vytratila inteligence, kterou jsem si pracovně nazval – jesličkový kvocient, nebo, chcete-li, Boží kvocient. Vůl a osel mají tento specifický druh inteligence na nejvyšší úrovni.

A nejen oni. I nejposlednější domácí zvíře ví, kdo mu dává do žlabu. Proto by pán lidstva, ani jeho paní neměli zapomínat, že Betlém si nebe vybralo jako místo, kde se na seně ženě matce a jejímu muži tesaři narodí dítě, které až vyroste, stane se Vykupitelem hříchů každého člověka, který o to svým vyznáním víry, nebo svým praktickým životem bez nutné podpory znalosti základů křesťanství, bude stát.

Milí volové a oslové. Nejsme přeci ani blázni, ani „tyvolové“, abychom zapomněli hledat své pravé místo na světě. I v našem životě se přeci může narodit Spasitel, kterého bude náš dech zahřívat. Protože třeba právě náš příklad nebo přítomnost Ho pomůže skrze Ducha svatého uvést či rozdmýchat do života našich bližních.

AMEN