Přání do nového roku 2014

Bylo, nebylo, psal se rok 1972. Moje maminka pracovala v pardubické Tesle a vozila mne do školky na úplně druhý konec města, než na kterém byla zaměstnaná. Skamarádili jsme se s řidiči trolejbusů, dokonce tehdy i jedinou paní řidičkou, jezdili jsme kolem různých ulic a nároží a také chodívali přes Třídu míru.

Jednou mi to už nedalo a musel jsem se zeptat: „Mami, co je tam napsáno?“

„No, je tam nápis Potraviny.“

Určitě mohlo následovat několik doplňujících otázek. Například – „A co to znamená potraviny?“, nebo „A proč tam radši neprodávají pejsky?“, a nebo „A proč jsou ta písmena žlutá?“, nebo třeba „Mami, prooosííím, koupíš mi nanukaaaa?“ Jenže to už si nikdo z přítomných nepamatuje.

Co je jisté, že o pár dní později zazněla u stejného obchodu další otázka: „Mami, co je to první bachraté písmeno?“

„To je písmeno P….“

A pak zase někdy jindy: „A co je prosím tě ta rovná čára?“

„To je písmeno I…“

Tak jsem se naučil číst. O pár týdnů později jsem prý s oblibou louskal velká písmena v nadpisech Rudého práva. Moudrosti jsem z toho určitě moc nepobral, pokud víte, jakou střední školu jsem nakonec šel studovat.

Co mi ale zůstalo, je láska ke knížkám a čtení. A víte, kdo ji v poslední době nejvíce ocenil? Pět stěhováků, kteří vynosili všech 40 krabic s knihami do třetího patra našeho relativně ještě nového havlíčkobrodského kazatelského bytu a vyskládali je do úhledných komínků. Na těch pánech jsem viděl, že toho mají plné zuby. Chtěl jsem je uklidnit, že celou třetinu knihovny máme ještě na chalupě, ale nakonec jsem tu myšlenku zaplašil, že by je to asi nemuselo zajímat. A proč taky, byli v práci. Proč by pro mou lásku ke knihám měli mít dostatek pochopení, když váží tolik kilo.

S vámi, milí čtenáři, to ale může být jinak. Nemusíte kupovat hory knih jen proto, abyste je měli doma. Nemusíte z nich ometat prach a při stěhování na ně pracně shánět banánové krabice. Vám stačí zajít do knihovny. Půjčovné v ní sice není zdarma, ani obsluha nemusí být vždy milá, přívětivá, ale můžete najít knihy, které doma nemáte, mít nemusíte, ale stojí za přečtení.

Je fakt, že tohle všechno vám ještě k pokojnému prožití nového roku nestačí. Jak pravil pan Goethe: „Nestačí jen něco vědět, je třeba to i využít, nestačí něco chtít, je třeba to i vykonat.“ Císař Gaius Julius César k tomu dodal: „Neříkej vždy to, co víš, ale vždycky se snaž vědět, co říkáš.“ A už zmíněný pan Johann Wolfgang von ještě ve svých myšlenkách pověděl, že „Víra není počátek, ale konec všeho vědění.“ Protože nebyl Čech, tak tím nesetřel víru v Boha jako nepotřebnou, ale naopak jí umístil na místo nejdůležitější, to znamená spojenou se vším, co člověk činí.

A tak vám ke čtení přeji pohodlné křeslo, dobrou lampičku, čisté brýle a otevřenou mysl, zato k praktikování nabytých myšlenek vám přeji nepohodlné a neposedné boty a neposednou mysl. A k tomu všemu Bohem (po)vedený, v Jeho přítomnosti prožitý rok 2014.

Aleš Kocián

kazatel