O zápasu se životem

Následující zamyšlení zaznělo na bohoslužbě pod širým nebem Křesťanského společenství na Havlíčkově náměstí v Havlíčkově Brodě v neděli 10. července 2016.

O zápasu se životem aneb Jákobův zápas u potoka Jabok

1)     TEXT KE Čtení – Genesis 32,22-32 SNC

2)     Úvod

Milé sestry, milí bratři, vážení kolemjdoucí a ctihodní posluchači,

vyslechli jsme starodávný příběh, který má na první pohled určité rysy pohádky, přinejmenším pro ty z vás, kteří nebýváte návštěvníky bohoslužeb z křesťanského přesvědčení.

Nějaký muž, jménem Jákob, putuje z Babylonie do Kanánu, své původní vlasti. Během života v exilu nabyl slušného jmění, ale má strach ze setkání se svým bratrem. Proto rozdělí svůj rozsáhlý majetek a služebnictvo na dva tábory, posílá svému bratrovi předem nějaké dary, aby ho uklidnil, zabezpečuje speciálně své čtyři ženy a dvanáct dětí a sám potom v noci zápasí s neznámým, stejně silným mužem. Rysem toho, co nazýváme pohádkou, je i závěr příběhu, kdy si Jákob na nadpřirozeném útočníkovi vymůže požehnání – tedy moderními slovy prosperitu, klidné stáří a veškeré hmotné zázemí pro celou rodinu. Dlužno dodat, že si vybral dobře. Podle biblických rodokmenů se dožil 147 let a zemřel v tomto pokročilém věku na dlouhodobé dovolené v Egyptě, kam mohl přijet s celou rodinou na pozvání panovníka země. Happy End.

Je vůbec v příběhu, starém 3,5 tisíce let možné najít něco do našeho života ve 21. století?

Je vůbec vhodné hledat paralely s životem velmi bohatého biblického praotce a životem mým?

Co takový muž vůbec mohl vědět o mých životních zápasech?

I když se to na první pohled zdá zvláštní, vlastnictví majetku ještě není důvodem k tomu neprožívat životní zápasy. Život patriarchy Jákoba byl plný různých zápasů. A kupodivu, můžeme v něm najít i určité poselství pro sebe. Začněme jeho životopisem.

3)     Ctihodný pan Jákob, syn velkého Izáka a vnuk praotce Abrahama

Narodil se do bohaté a zajištěné rodiny. Jeho otec i děd se osobně stýkali s Bohem Hospodinem a zaučili této cestě i svého syna, respektive vnuka. Jákob se narodil z dvojčat jako mladší syn.

Měl milující matku, jen trochu trpěl tím, že jeho starší bratr na sebe strhne otcovské požehnání, jak bylo zvykem. Když „Chlapci vyrostli a Ezau se stal mužem znalým lovu, mužem divočiny, zatímco Jákob byl spořádaný muž a zdržoval se doma.“ To je biblický citát z knihy Genesis. (Genesis 25,27 B21)

Na první pohled spořádanější dítě, než je jeho bratr Ezau. Jákob je spořádaný muž. Ale zdá se, že jeho životopis má určitou trhlinu. Opět to uvedu biblickým citátem:

„Už v mateřském životě úskočně jednal se svým bratrem, ale v mužném věku jako kníže zápasil s Bohem. Jako kníže se utkal s andělem a obstál.“ (Ozeáš 1,4-5 ČEP)

Jákob byl podrazák, možná i trochu závistivý, co hůř, dokonce si vymohl otcovské požehnání podvodem. Vydával se za svého bratra a musel před ním utéct do Babylonu ke vzdálenému strýci. Aha, tak proto se návratu a setkání s bratrem tak bojí.

Jenže já vám něco prozradím. Ono zase jablko nepadá až tak daleko od stromu. Jeho děda lhal tak, že se na něj egyptský vládce rozzlobil a vykázal ho ze své země. A kdyby to byl jeho jediný podvod. Jákobova maminka byla také z pěkně vykutálené rodiny. Sama svému synovi pomáhala podvést manžela, tedy Jákobova otce.

A když Jákob docestoval do babylonského Cháranu ke svému strýci, ten ho během dvaceti let pořádně vyškolil životem. Jako zářný příklad uvedu jedinou příhodu. Během svatební noci mu podstrčil ke svatebnímu loži nepravou dceru. Inu, české přísloví říká: Kdo s čím zachází, s tím také schází. A to ještě nebyl Jákobovu trápení konec.

Dlouhé roky prožil v mylné představě, že jeho nejmilovanějšího syna roztrhala divoká zvěř. Pravda byla banálnější. O život ho chtěli připravit jeho synové, tedy postrádaného Josefa bratři. Zdá se, že měli vysokou tatínkovu školu v podvádění.

Když to tak vezmete, mnohý z nás se vlastně v porovnání s takovými životopisy může cítit na koni. Ufff, řeknete si, to byli ale holomci. To já jsem vlastně celkem bezúhonný člověk. Možná ano. Ale poučení z příběhu je teprve před námi. I když už zanedlouho.

Teď se vrátíme do chvíle, kdy Jákob utíká před podvody svého strýce. Došla mu trpělivost. Dozvídáme se, jen tak mimochodem, že Jákobova nejvyvolenější ze čtyř manželek, Ráchel, je dobře vyškolená lhářka. Ale to jen tak pro odlehčení.

Cestou domů si Jákob uvědomí, že by se mohl setkat se svým bratrem, co hůř, dozví se, že bratr mu jde naproti s vojskem 400 po zuby ozbrojených mužů.

4)     Jákobovi teče do bot

Utíká se k Bohu, úpěnlivě se modlí. Připomíná si svou zbožnost z mládí, kdy Boha toužebně vyhledával a kdy slýchával příběhy o Boží pomoci lidem. Myslí to upřímně. Bůh totiž o sobě říká, že vidí do našeho srdce. Bůh je vševědoucí. Tady vám podvod nikdy nepomůže.

I člověk 21. století, když mu teče do bot, uchyluje se k modlitbě a slibuje. Také jste to prožili? Nejsem v tom sám?

Tedy máme tu praotce Jákoba, který po letech podvodů upřímně prosí Boha o pomoc. Sice tomu úplně nedůvěřuje, jak jsme říkali v úvodu, rozděluje majetek i rodinu pro co nejmenší škody v případě útoku a pak se chystá jít spát. Ale spát mu nejde, navíc je přepaden. Ze zálohy. To kdysi bylo spíše jeho doménou.

Z Božího pohledu jde ale o „pouhé“ vyslyšení Jákobovy prosby. Bůh k němu přichází a bere ho kolem ramen. Přichází si popovídat. Jákob, podobný nám, dnešním lidem, ale Boha nebo Božího posla nepoznává. Nevnímá objetí kolem ramen jako povzbuzení, ale jako útok. Podle sebe soudím tebe. Z vymodlené pomoci se stává agrese.

Ovšem Jákob je vytrvalý. Po dlouhém zápasu, dokonce delším, než v hollywoodských trhácích, vítězí nad svým sokem právě ve vytrvalosti. Drží se svého protivníka jako klíště. Zápas končí nerozhodně. Ale tady vám musím ještě vysvětlit malou drobnost.

5)     Jákob a jeho jméno

Jákoba se neznámý zápasník ptá na jméno. Odpovídá, že se jmenuje Jákob. Přijde vám na tom něco divného? Jistě. Chlapi, co se poperou v hospodě, se obvykle po zápase nepředstavují. Ale jinak na té odpovědi není nic divného. Když se mě při odběru krve zeptají na mé jméno, také je to jen standardizovaný postup – abych se identifikoval, aby si porovnali mé dokumenty se skutečností a nedošlo k omylu.

Ptá se snad neznámý Jákoba na jméno, aby věděl, s kým má tu čest? Aby se ujistil, že se celou noc nepral s někým cizím? Ne.

Prozradím vám, že když se Jákoba naposledy někdo ptal po jeho jménu, Jákob zalhal. Ptal se ho jeho otec Izák, když mu na maskovaném jakoby Ezauovi přišlo něco divného. Jak už víme, Jákob ho úmyslně podváděl a vydával se za Ezaua (viz příběh v Genesis 27,19).

Dnešní otázka po Jákobově jménu má, přeložena polopatě, znít asi takto: „Chceš dál žít podle svého jména, podvádět své okolí i sebe, nebo už nastal čas s tím skoncovat a nechat se ode mne proměnit“?

Odbočka. Víte, jaké je v posledních 10 letech nejoblíbenější mužské jméno v České republice? Je to Jakub. V této chvíli žije v ČR něco málo přes 100.000 Jakubů. Málokterý z nich ale ví, co jméno původně znamená. Znamená Úskočný; Ten, co drží za patu; zjednodušeně: Podrazák; složitěji: Ten, který podráží nohu úderem do paty, nebo chycením za patu.

Toto jméno nosil Jákob až do dne svého zápasu s Bohem, chcete-li s Neznámým bojovníkem. A Jákob byl důstojným nositelem svého jména. Byl celoživotním podrazákem. Dokonce i svého protivníka při nočním zápase u potoka Jabok dokáže držet celou noc. O tom, jestli ho také držel za patu, se text nezmiňuje.

6)    Já, jako Jákob

V kolika mých životních zápasech jsem si nechtěl připustit skutečnost, jaká opravdu je? Kolikrát jsem v životě podváděl okolí i sám sebe. Kolikrát jsem na dně žádal Boha o pomoc, a místo pomoci mě pak stihla nějaká další pohroma? Poznáváte v takových kulisách něco ze svého života?

Jenže ani vy ani já nenosíme jméno Jákob. Jaké by to muselo být ve škole, přijít na sociálku, na pracák, k lékaři, nebo dokonce na finančák a sestřička nebo úřednice by na vás zavolala: pane Podrazák, paní Podvodníková! Učitelka by vás vyvolala Nepoctivákovo dítě, jste na řadě! Jákob své jméno měl stále s sebou a s tím i popis své povahy.

A teď, najednou, po celonočním zápasu s bezejmenným útočníkem, Jákob si říká o požehnání. O opravdové požehnání, ne to vynucené na otci před lety.

Když se neznámý ujistí, že Jákob už nelže, dává mu nejdřív nové jméno. Ode dneška se tento muž má nazývat Izrael = Bojuje Bůh; Ten, který zápasí s Bohem; nebo Ten, který zápasí jako Bůh.

Jeho potomci se budou nazývat Izraelité. Boží vyvolený národ se bude jmenovat Izrael. Není to úžasné poselství? Bůh si jako nositele jména svého milovaného lidu vybere polepšeného šejdíře. Celoživotního lháře, který našel odvahu si chyby přiznat a začít nový život. Není někdo takový i tady mezi vámi?

Jaké věci by mohl Bůh provést vaším prostřednictvím, kdybyste Mu k tomu dali šanci? Když mohl do svého rodokmenu jako praotce použít celou rodinu notorických podvodníků, o co lepší šanci máte vy, pokud jste v porovnání s nimi celkem bezúhonní?

V Izraeli tehdejších dnů měla jména svou váhu. Nebyla samoúčelná. Nesla příběh. I to je důvod, proč se Jákob ptá po útočníkově jménu. Ale ten mu neodpoví. Proč? Inu –co je důležitější, znát jméno, nebo obdržet skutečné, nefalšované požehnání?

A jaké mají priority vaše přání?

Jákob si po prožité noci uvědomuje, že se setkal s Bohem tváří v tvář. Nebere to na lehkou váhu, chce si to navždy zapamatovat. Ale my víme, že i potom dělal své dospělácké, rodičovské, manželské, chlapské a další chyby.

Setkali jste se i vy v nějakých životních zápasech s živým Bohem? Žádali jste po Něm požehnání, nebo jste Ho naopak škrtli ze svého života a nedali Mu šanci?

7)     Závěr

Bůh nechává Jákoba v omylu, že s Ním zápasí jako rovný s rovným. To si pište, že kdyby Bůh byl tím mstivým bohem, jakého si mnozí lidé představují, mohl by na naše životy použít mnohem silnější dávky ran a pádů. Umíme si to vůbec představit?

Zápas rovného s rovným? V žádném případě.

Jedna věc je ale na Jákobově případu zřetelná. Náš celoživotní zápas se životem, dokonce i zápas s Bezejmenným, chcete-li Bohem, vždy něco bere. Vždy o něco přicházím. Přinejmenším přijdu o léta, která jsem si vynutil prožít v neznalosti. A můžete si dosadit množství jiných věcí i vztahů, o které lze přijít, nebo o které jste už dokonce přišli.

Jákob, tedy nyní už Izrael, odchází ze zápasu s poraněným kyčlem. Od této chvíle už navždycky bude kulhat. Když jde naproti svému bratru Ezauovi, kulhá. Když podává nejmilejšímu synu Josefovi barevné roucho, kulhá. Když trpí žalem, když je syny klamán, že Josefa roztrhala divá zvěř, kulhá. Když odchází na pozvání faraona za Josefem do Egypta, kulhá.

Naše životní zápasy nás poznamenávají. A mám takový dojem, že mají vliv nejen na nás samotné, co říkáte? O co jste dlouhodobým odmítáním Boha ve svém životě přišli vy?

A naopak. K co dobrého by mohlo vzniknout, kdybychom už konečně do svého života vpustili změnu a přiznání svých chyb?

Nuže, to už nechám na vás. Jak praví klasik: „Ne každý, kdo bloudí, je ztracen.“ (J. R. R. Tolkien)

V tom případě je nejvyšší čas se nechat nalézt. A už se nepustit, dokud vám Bůh nepožehná. A pak už Ho neopustit.

AMEN