Před pár hodinami nám skončil další rok. Rok, počítaný námi lidmi, stanovený kalendářem, ustanovený podle propočtů lidí, podle kterých ubíhá takto přesně čas.

Můžeme říci, že jsme o rok starší, ale zároveň o rok blíže Bohu! Co nás více rozrušuje? Že stárneme nebo že se víc a víc blížíme k Bohu?
Vždyť přeci až zemřeme, budeme v klidu spát, nebudeme vědět o ničem, co se děje zde na Zemi, a až nás vzbudí Bůh, budeme u něho!

Máme za sebou Vánoce, přejeme si většinou radost, pohodu, krásná překvapení, možná hodně dárků a k tomu obvykle přidáváme přání do nového roku – hodně zdraví, štěstí a úspěchů jak v osobním, tak v pracovním životě.

Zkusili jste někdy každému z Vašich blízkých či známých nebo spolupracovníků popřát se stejnou vřelostí Boží vůli? Umíme si představit, že bychom řekli: a do nového roku vám přeji, aby vás Bůh ochraňoval a obdařil vás pokojem. Ano, to je dobré, to se jistě bude líbit a nikdo nebude zklamaný či naježený.

Ale když bych všem popřála, aby se stala vůle Boží… Nebyl by s tím problém? Neřekli by si lidé, no jasně, nemá nám v podstatě co konkrétního popřát, za tohle se schová nic. Vůle Boží je kategorie, která možná lidi již zklamala a také třeba i rozčílila. Když je někdo těžce nemocen, zemře, rodina slyší, že to byla vůle Boží, nebo vidí násilí, války, lidmi představované jako Boží dílo, vnímají to jako vůli Boží? Když zemře děťátko, které ještě ani nemělo šanci se rozhlédnout na světě, přijímají to ztrápení rodiče jako vůli Boží?

Naše země je nechvalně silně ateistická. Jsme země Evropy, ve které je údajně nejmenší nezaměstnanost a jsme prý 6. nejbezpečnější země na celém světě. A jsme relativně bohatá země. Nespoléhá se proto naše obyvatelstvo na tyto již poměrně dlouho trvající hodnoty?, kterými jsou klid, zázemí, bezpečí, dostatek? Nebo myšlení lidí naší doby poškodila komunistická materialistická výchova?

Na vánoční mši pravidelně chodí do kostelů 1/5 obyvatel, to je 20%. Je to ale obraz o počtu upřímně hledajících lidí – lidí, kteří chápou, že jejich život je dáván a brán Boží vůlí? Co s lidmi dělají vánoční pořady, které běží o těchto svátcích? Dívají se na příběhy např. Mojžíše, Ježíše, Abrahama, Davida?

Napadá mě, že když žijeme ve svobodné zemi, zemi, kde není bída, že máme pocit, že všechno máme, na všechno máme právo, a že Boha nemusíme hledat. Vše nám má přeci zajistit vláda, zaměstnavatel, sociální systém, rodina nebo partner.

Dívala jsem se na příběh Davida. A vedl mě opět do Bible a dalších textů. Je pro mě, ženu moderní doby, velkou záhadou, jak tenkrát lidé žili. Spolu s králem  a jeho družinou se přemísťovali všichni lidé velké rodiny i se zvířaty a zázemím. My jsme zvyklí na režim, víme, kdy vstávat, máme jasný denní rytmus, do práce, pak večeře, samozřejmá denní hygiena a pohodlí v teple a měkkosti domovů. Plánujeme výlety, nákupy, návštěvy, dovolené. Přemýšlíme o tom, jak zvelebit a rozšířit bydlení.

1 000 let před Kristem, kdy se vypráví o Davidovi, byli lidé v krajinách středomoří a Arábie trvale v nebezpečí, kmeny se napadali vzájemně a mnohdy nebylo vůbec jasné, kdo je v právu a s kým před kým bojuje. Lidské úsudky, touha po moci a zvyklosti dané místem a kulturou posouvali pravdu ze zorného pole.

Vidím, že to je pořád stejné. Všímáte si, jak nás manipulují veřejná média? Všímáte si, co nám je utajováno a naopak, co nás odvádí od podstaty událostí?

Před 1 000 lety měli králové své kněze a proroky. V době Saulově, krále Izraele před Davidem, byl takovým prorokem Samuel. Samuel mluvil s Bohem, slyšel ho a poslouchal! Trvale ho poslouchal, čili nejenom, že ho slyšel, ale on konal to, co Bůh po něm žádal. Bůh si vyhlédl Saula, Samuel ho měl pomazat za vyvoleného. Stalo se, a Saul byl králem Izraelců. Jak je možné, že takto pomazaný Saul, se po čase vlády, kdy také spoléhal na Boha, začal od něho ztrácet? Proč neposlouchal Samuela a rozhodoval se podle svého? Zvykl si na své postavení, spoléhal na moc království, sílu lidského vojska?

Ta dávná doba na mě působí obzvlášť hodně zranitelná a bez Božího vedení, vidíme dále z příběhů, končí i nejsilnější říše. Nakonec Saul zrazuje a uráží Boha svými činy víc a víc, i milost Boží má výchovné konce. Saul umírá v boji, spolu se všemi svými syny.

Socha krále Davida v Jeruzalémě – fotil náš redaktor -jcHB 30. března 2014

Po Saulovi nastupuje David. Rovněž vyhlédnutý Bohem a pomazaný Samuelem. Již dávno se David mohl učit, co to je být králem, na Saulově dvoře pozoroval vladařský život, provázel Saula po večerech, kdy Saul byl neklidný a rozhorlený vedením lidu a trvalou péčí o zachování moci a pokoje pro svůj národ. David mu hrál na harfu a opěvoval Boha. A paradoxně láska Davida k Bohu a jeho čistota vnesla smrtelný klín mezi Saula a Davida. David byl pod ochranou Boží, a ač mu Saul usiloval o život, nikdy šípem Saulovým nezemřel.

David byl pomazaný, pod ochranou Boží, všichni to věděli a na životě Davida to i viděli. David jako mladík dokázal svojí bystrostí    a statečností překonat siláka Goliáše z nepřátelského kmene Pelištejců. Ale ani on neměl pohodlný život. Skrýval se na pouštích, v jeskyních, v lesích.

A dokonce se Davidovi přihodilo to, co zcela jistě většině z nás! Věřím, že i my jsme pomazaní, Bohem vyvolení. Ale jako byl David dlouho vystaven zkouškám,      a přestával důvěřovat vůdcům, neboť v každém viděl zrádce, polevil v hledání Božích cest a vydával se podle svého názoru tam i jinam. Odměnou mu byly potíže s jeho ženami a posléze dětmi.

Bůh mu vzal prvorozeného syna Batšeby, ženy Uriáše, ale z tohoto svazku naopak vzešel Šalamoun, druhorozený syn Davidovy ženy Batšeby.

Jak těžko se muselo láskyplnému a emocionálnímu Davidovi přijímat to, že dva z jeho synů ho chtěli okrást o jeho trůn? David jako otec byl velmi shovívavý a své děti velkoryse miloval! Jeho rádci mu to vytýkali, ale nevěřil jejich slovům. David dostával od Boha trvalé slitování, poskytoval ho proto i dětem.

Ale i Davida Bůh potrestal za to, že vydal na smrt Uriáše. David si toho byl vědom. Přiznal se i Batšebě a spolu přijali Boží vůli.

Při čtení příběhů z minulosti, se nám může zdát, že to je jasná zpráva. Má dáti, dal. Když ale vidíme příběh jako běžící událost na plátně, vidíme tváře lidí, jejich životy, touhy, lásky, jejich krásné věci, ale i jejich ohrožení a pak zdravá zvířata, která byla obětována, krev a důkazy zbytků těl o vítězství, již se v pravdě a spravedlnosti maličko ztrácíme.

A co dnes? Až se budou jednou číst naše příběhy, možná čtenář bude jasně vidět, co jsem zač, a že jsem měla udělat toto a tamto vůbec ne.
Každému bude jasné, jak jsem neposlouchala Boha, jak jsem si šla po své rozumné cestě, jak jsem věřila, že to je správné. A přitom jsem šla úplně jinou cestou, sama, zdánlivě spravedlivá.

Potřebujeme nutně radu. Potřebujeme nutně Boha a jeho moudrost, lásku a cestu. A potřebujeme znát jeho vůli! Potřebujeme nutně slyšet, co on po nás chce, abychom zapomněli na to, co chceme my sami!

A tak prosím pro nás všechny, pane Bože! Do roku 2018 Tvá vůle ať se stává!

Amen

NV

Post Views: 598