Nespravedlivě svobodní

zamyšlení pro online bohoslužbu ostravského sboru Atmosféra – sobota 3. října 2020

záznam celého programu včetně písní a rozhovoru s kaplanem viz: 
https://www.youtube.com/watch?v=_O8y3HwTDaU&t=5514s&ab_channel=Atmosf%C3%A9raOstrava

Nespravedlnost je téma, nebo lépe skutečnost, kterou nikomu z vás nemusím složitě představovat. Setkali jsme se s ní každý. Nebo se pletu?

Nespravedlivě obvinění, nespravedlivě osočení, nespravedlivě odsouzení, nespravedlivě pronásledovaní, nespravedlivě zmlácení, opomenutí, nemocní, chudí… To všechno je děs.

A pak je tu ten nadpis: NESPRAVEDLIVĚ SVOBODNÍ. Je to samozřejmě slovní hříčka, ale snad v ní najdete i nějaký ten podnět k přemýšlení.

Abych nám pro dnešek obstaral i jiný než můj vlastní úvod, poprosil jsem na svém facebookovém profilu, aby mi čtenáři napsali něco o tom, co pro ně samotné znamená pojem NESPRAVEDLNOST. Výsledky si můžete během mého povídání přečíst v promítané prezentaci. K tomu čtení vám jen pro zajímavost řeknu, že tam najdete mj. odpověď ženy, která provozuje organizaci, která se angažuje v pomoci odsouzeným a jejich rodinám; pak je tam jedna před 5 lety propuštěná, dnes už maminka, několik mých kamarádek a kamarádů, a např. i žena, která se s manželem stará o 3 děti jedné odsouzené ženy s dlouhým trestem.

Nespravedlnost je na světě takřka od jeho počátku, proto není divu, že se s ní setkáváme i na stránkách knihy, kterou v křesťanském prostředí otevíráme pravidelně. V Bibli je takových příběhů velké množství. Budu s vámi přemýšlet o dvou z nich.

Příběh první – pan Užitečný vs. pan Přívětivý

Apoštol Pavel, pisatel obsahu podstatné části novozákonního poselství, nepocházel z nějakých chudinských poměrů. Ve své době získal nadprůměrné vzdělání, protože na to prostě měl. Tady (zašustění peněz), i tady (poklepání prstem na hlavu). Představuji si ho jako pracovitého, velmi sečtělého, výmluvného chlapíka cholerické povahy. Nejednou vstoupil do nějakého sporu, a ne vždy byl úplně v právu. Po studiích pronásledovatel čerstvé křesťanské církve, po svém obrácení zakladatel křesťanských sborů na minimálně dvou kontinentech. Nejdříve lidi do basy zavíral, a následně v různých věznicích strávil několik let až do své popravy.

Nejkratší dopis z pera tohoto velkého evangelisty je adresován muži jménem Filemon. V originálním jazyce má 355 slov. Pro zajímavost, má písemná příprava až do tohoto místa má hádejte kolik? Správně: je to tři sta padesát pět slov, právě TEĎ. Dodávám, že včetně nadpisu a podnadpisu. Tedy na poměry vězněného člověka vcelku krátký list. Garantuji vám, že některé odsouzené píší i dopisy o více než 20 stránkách několikrát týdně.

Víte, jaké jsou dvě nejčastější témata k rozhovoru v českých věznicích? Tak druhak jsou to drogy, ale především a jednak je to amnestie. V našich podmínkách ji uděluje prezident republiky. Po právní stránce – amnestie ruší a někdy zahlazuje výkon trestu, obvykle neruší povinnost úhrady škod, a týká se celé sorty specifikovaných trestů, tedy vícero lidí. Prezidentská milost se proti tomu týká jednoho konkrétního člověka. Protože nežijeme ve spravedlivém světě, říká se, že i taková milost se dá za jistých okolností koupit, získat.

Darování milosti je od dávných dob výsadou panovníků. Pro zajímavost v 74 letech Československé, (tedy včetně té socialistické) republiky, bylo uděleno 45 amnestií, od začátku samostatné České republiky pak ještě další 3.

V době, kdy žil apoštol Pavel, bylo přirozenou součástí tehdejší vyspělé společnosti otroctví. Otrok nebyl považován za bytost, ale za věc. Byl vydán na milost či nemilost svého majitele. Neposlušnost se krutě trestala. Dopis Filemonovi je adresován bohatšímu muži, majiteli uprchlého otroka. V těch několika krátkých větách je skrytý podnětný příběh.

Nevíme, proč otrok jménem Onezimus = česky Užitečný svému pánovi Filemonovi = česky Přívětivému vlastně uprchl. Z Pavlova náznaku nejspíše spáchal něco neužitečného, nějakou škodu. Proto mu od pana Přívětivého hrozí nepřívětivost a trest.

A teď několik myšlenek ohledně spravedlnosti – nespravedlnosti a svobody – nesvobody.

První už byla vzpomenuta. Pronásledovatel křesťanů Saul z Tarsu se stal křesťanem Pavlem. Teď je pro Kristovo jméno a svědectví vězněm. Pro kázání o svobodě ztratil svobodu. Jeho duch je však volný, a i když je sám uvězněn, svědčí dál skrze dopisy a prostřednictvím návštěvníků, kteří za ním mohou do vězení přicházet.

Onezimus je uprchlý otrok. Otrok, který nemá svobodu, uniká na svobodu, ale je v ohrožení života. Neutíká nikam na velvyslanectví cizího státu, ani na Bahamy, nebo do Jižní Ameriky. Ze svobody prchá do vězení, za Pavlem. Pavel o něm mluví ve smyslu, že se o něj velmi hezky postaral. Uprchlý otrok  tedy bez nároku na odměnu dobrovolně ztrácí svobodu a slouží vězni. Dokonce v té base uvěřil v Krista. A pak vězeň Pavel prohlašuje otroka Onezima za svého syna. Vyznáte se v těch paradoxech ještě?

Nevíme, čím byl bohatý Filemon Pavlovi zavázán. V každém případě jej Pavel v citově zabarveném dopisu žádá, aby otroka přijal zpátky. Pošťákem toho prosebného dopisu byl sám uprchlý otrok. Nikde nebylo psáno, že ta žádost o amnestii bude vyslyšena. Otrok mohl být po zásluze potrestán. Přesto jde do jámy lvové. Podle Pavlových slov už se ale nevrací jen nesvobodný otrok, ale také křesťanský sourozenec. Bratr v Kristu. Milovaný bratr, protože Ježíš se obětoval za Pány i otroky a z obou udělal bratry. Cituji:

„Snad právě proto byl pryč na chvíli, abys jej navždy přijal nazpět – ne již jako otroka, nýbrž více než otroka, jako milovaného bratra. Je obzvláště drahý mně, ale tím víc tobě: i jako člověk, i jako bratr v Pánu.

(Bible, List Filemonovi 1,15, Český studijní překlad)

Jak to dopadlo, nemáme tušení. Legendy vznikaly různé, a jedna z nich praví, že z otroka se následně stal dokonce biskup Onezimos, s působností v Efezu, který se zasloužil o to, aby Pavlův dopis Filemonovi byl kanonizován, tedy stal se součástí Nového zákona. Ale je to jen legenda.

Ať je to jak chce, ze spravedlivě obviněného otroka se stává nespravedlivě svobodný muž. Jmenuje se i nadále Onezimus – Užitečný. Komu teď může být užitečný jeho příběh? Někomu z nás?

Příběh druhý – Balada o Trapičovi

Druhý příběh jsem objevil zhruba před 12 lety. V Bibli je samozřejmě déle, ale já ho našel až při soustředěném čtení. Nachází se totiž První knize letopisů – Paralipomenon – a ta není do své deváté kapitoly právě oblíbeným čtením. Je plná nezáživných jmen, při jejich čtení snadno ztratíme souvislosti, nebo chuť k dalšímu čtení.

Jábec byl slavnější než jeho bratři. Jeho matka ho pojmenovala Jábec, Trápení, neboť řekla: „Porodila jsem ho s trápením.“ Jábec volal k Bohu Izraele: „Kéž bys mi požehnal a rozšířil mé území! Kéž by tvá ruka byla se mnou a chránila mě od zlého, abych neměl trápení!“ A Bůh mu dal, oč žádal.

(Bible, 1. Paralipomenon 4,9.10, B21)

Happy end na konci příběhu: „Bůh splnil, oč žádal“.

• Co si pod tím představujete?
• O co vlastně Jábes žádal?
• Opravdu by mohlo fungovat, že o cokoliv Boha požádáme, to nám splní?
• Stačí se modlit a budu osvobozený od nedostatku, pronásledování, nemoci, placení daní, od soudem určeného trestu?

Pokud ano, byla by to skvělá zpráva. Nebo si to nemyslíte?

Osobní příběh

Když mi bylo patnáct, začal jsem studovat vojenskou školu. O tom se doslechnete za nějakou chvíli během rozhovoru s mým kamarádem Alešem Veselým. To důležité, co by tu mohlo zaznít je to, že zhruba od poloviny prváku až takřka do konce třetího ročníku jsem si prožil, co je to šikana. Tiše i nahlas jsem to trpěl, jedinou oporou mi byli kamarádi z jiné čety a jeden kamarád v civilu na druhé straně dopisů. To vše trvalo do chvíle, kdy se nejvymakanější spolužák jednou postavil na mou stranu a prohlásil: „Tak dost. Jestli se od teďka ještě někdo proti němu postaví, bude mít co dělat se mnou.“ A byl klid. Tedy až na mé tiché já. To sbíralo sebevědomí ještě pěkně dlouho.

Během toho mého neveselého období mi začali s despektem říkat KOBYLA. Já to nesnášel a jen slyšet to slovo mi činilo problémy po mnoho, opravdu mnoho let. A co vy? Máte v soukromé, pracovním, školním životě nějakou nálepku, kterou je těžké sundat, přenést se přes ní? A znovu se vrátím k zatím nezodpovězené otázce: O co vlastně Jábes Boha žádal?

Identita Trapič

Jábesova maminka dala synovi do vínku nelehkou budoucnost. Jeho jméno totiž po celý život ponese všem jasnou a zřetelnou zprávu. Bude se jmenovat TRÁPENÍ, protože maminka porodila s trápením. Také svoje bolesti přenášíte na své okolí? Každý z nás to někdy dělá. Jábesova maminka to řešila radikálně, a nesmazatelně. Tak, aby o tom Jábes musel stále a znovu přemýšlet.

To je jeho identita:

–           Ten, který způsobil trápení matce

–           Ten, který působí trápení už jen tím, že se narodil

–           Ten, který je trápením

Původní význam jména by se prý dal přeneseně říct asi jako „lopata bahna“. Kdybych měl jméno Jábes přeložit do češtiny, říkal bych mu Trapič. Vtipálci by mu pak mohli říkat Trapka. Dobře mu tak, no ne?

Tento obrázek má název Vystup z davu – „Stand Out From The Crowd“ – a pochází zdarma z webu FreeDigitalPhotos.net. Autorem je „Master isolated images“.

Přesto je o něm v Bibli zápis, že byl váženější než jeho bratři. On totiž překonal mříže vězení svého jména Trapič. Vyšel ven. Zpočátku ne tělem, ale jen v myšlence – v modlitbě. Ale protože Bůh jeho modlitbu přijal, nakonec mohl začít nový život. Sice pořád nosil jméno Trapič, ale už rozhodně nebyl žádný Trapka. Sice nebyl silákem, ale oproti silákům šel k výhře životem jinou cestou. Mezi jmény siláků vyčnívá jeho příběh. Shrnu ho v pěti jednoduchých bodech.

a.        Vzýval Boha Izraele – úvodník

Obrátil se na Boha. Nezkoušel jiné cesty. Vzýval Boha. Nepochyboval o Jeho existenci. Mluvil s Ním a nepochyboval o Jeho autoritě ani o ochotě být nápomocný. Nešel za ním kvůli prospěchu, ale prostě proto, že Bůh je Stvořitel a právě Jemu náleží naše úcta a čest.

b.        Kéž bys mi opravdu požehnal  – první prosba

První Jábesovou prosbou je žádost o požehnání. O opravdovou, nejen zaslíbenou pomoc. O Boží přiznání se a přítomnost. Není řečeno kdy ani jak. Jábes nedává Bohu seznam. Prostě jen vysype svou bezmoc a zbytek nechá na Bohu.

K tomu se ale sluší i dodat, že Bůh a Jeho ruka nás skutečně doprovází. Jen si musíme uvědomit, že někdy nám ta ruka může dopřát i výprask.

c.         Posuň mé hranice – druhá prosba

Druhou Jábesovou prosbou je žádost o posunutí mezníků, vymezených Jábesových hranic. Pokud byste byli vůdci kmene a chtěli kmen rozšířit, znamená to na druhou stranu větší zodpovědnost za více lidí.

Ale Jábesova prosba o rozšíření hranic se může týkat i jiných omezení. Prosba o rozšíření prostoru, je podle mě mimo jiné i silně misijní modlitba. Z mé osobní zkušenosti, tuhle modlitbu Bůh rád vyslýchá! Rád přidá prostor, nové pole, k našemu působení na lidi kolem. A někdy vyslyší extrémně rychle, v minutách, až se musím smát pod fousy a kroutit hlavou nad Božím ostrovtipem a otevřenými možnostmi zároveň…

Bůh tedy rozšiřuje naše území, ale my k tomu nejdřív musíme odevzdat své ruce i hlavu.

d.        Kéž je tvá ruka se mnou, zbav mě od zlého – třetí prosba

Nemohu mluvit za Jábese, pouze a jen za sebe. Ale v mém životě se mnou byla Boží ruka mnohokrát. A nikdy nebylo podmínkou, abych zrovna v tu chvíli věřil v Boha. Zachránil mě, když jsem opilý sletěl ze skály – když jsem se probral, přímo vedle mé hlavy trčela ostrá skála. Stačily tři centimetry… A to rozhodně nebyl první ani poslední okamžik ochrany. Bůh mi prostě dával a dává najevo, že na mě nezapomíná. Jinými slovy, nabídl mi novou identitu, nové jméno. Pojmenoval bych jí BOHEM NEZAPOPOMNĚNÝ.

Na druhou stranu, Bůh nás chrání od zlého, je kolem nás, ale míru té ochrany ovlivňujeme i my – tím kam, s kým, kdy a jak chodíme, jezdíme, s čím a jak zacházíme a kam až s tím zacházíme .

Mimochodem, všimli jste si, že z této části Jábesovy modlitby vychází Ježíš ve své vzorové modlitbě Otčenáš, když žádá Otce: Zbav nás od zlého…?

e.        Ať už trápení není na mně – ať už nejsem trápením – poslední čtvrtá prosba

Poslední, čtvrtá část Jábesovy modlitby nás na první povrchní pohled vede k tomu, abychom si mysleli, že Jábes vyznává evangelium prosperity. Prosí o ochranu od trápení a Bůh ho vyslyší. Jenže křesťanské životy, i životy věřících v jiná náboženství dokládají, že bez trápení život na téhle Zemi nejde.

Všimli jste si, že se ve čtvrté části Jábesovy modlitby objevuje jeho jméno? Ano, Jábes zmiňuje trápení. Dovolím si proto předpokládat, že Jábes neprosí, aby ho Bůh zbavil trápení, ale aby:

–           Už nebyl Tím, kterého matka považuje za původce trápení

–           Už nebyl Tím, který působí trápení už jen tím, že dýchá a že se narodil

–           Aby už nebyl tím Trapičem ani Trapkou

–           Ať už pouhý výskyt jeho jména nebo přítomnosti nepůsobí trápení

–           Ať u prostě TRÁPENÍ není jeho identitou, a pokud by s tím někdo měl problém, ať to prostě od teďka Bůh vezme na sebe

Tušíte už, pro Bůh jeho modlitbu vyslyšel a přijal?

ZÁVĚR

Podle mnoha příběhů, které jsem v životě vyslechl, dokonce i podle mého vlastního vím, že není vhodné o sobě smýšlet příliš vysoko a snažit se být někým, kým nejsem. Snažit se urvat svou silou víc, než na co mám.

V roce 1978 jsem od maminky dostal k jednáctinám knihu Hobit. Od té doby mám Středozem ve zvláštní oblibě. Obzvlášť mám rád filmovou scénu, kdy do Hobitína, vesnice malých lidí, přijíždí čaroděj Gandalf a v předklonu, ohnutý v malé chaloupce, si udělá bouli na hlavě. Právě to nám občas život dopřeje, abychom o sobě nesmýšleli příliš vysoko. Ta oblast je široká – počínajíc pomluvou, posuzováním, odsuzováním druhých, až po vlastnictví své pravdy.

V závěru se dostáváme opět ke slovu svoboda. Vysvobodit se ze stínu zaužívaných věcí je nezbytné.

Prorok Jeremjáš byl během podstatné části svého života ve vážném ohrožení svého života, své identity. Tento muž napsal v zastoupení Boha nebes mj. i následujících pár vět:

„Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti. Budete mě volat a chodit ke mně, modlit se ke mně a já vás vyslyším. Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem.“
(Jeremiáš 29,11-13)

Bonus

Jako bonus uvádím před úplnou tečkou dvě důležitá ponaučení:

A) Vysvobození ze starých zvyků, od své staré identity je možné. Bůh to vysvobození nabízí a nepodmiňuje ho tím, zda jsme spravedliví nebo zda je všude kolem nás jen a pouze spravedlnost. Svým způsobem by se tedy dalo konstatovat, že naše SVOBODA je NESPRAVEDLIVĚ udělená, chcete-li NESPRAVEDLIVÁ. Bůh nás z cely naší starého života ochotně vyvádí, ale vyvětrat si v ní musíme průběžně my sami 🙂

B) Pamatujte si, že Bůh prostě osvobozuje a zachraňuje rád. Víte proč? Je to Jeho identita. Jméno JEŽÍŠ totiž po překladu znamená BŮH ZACHRAŇUJE.

AMEN