online setkání sborů Havlíčkobrodska – sobota 14. 11. 2020

Čtení ze Starého zákona

I ten čáp na nebi zná svá období, hrdlička, rorýs i drozd dodržují čas, kdy se mají stěhovat. Můj lid ale netuší, neví, co Hospodin nařídil. (Jeremiáš 8,7 B21)

Čtení z evangelia

Tehdy jeden druhému řekli: „Copak nám nehořelo srdce, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ (Lukáš 24,32 B21)

Úvod

Na úvod musím dát na vědomí, že hlavní inspirací ke dnešnímu zamyšlení byl dopis, který všem kaplanům v týdnu rozesílal hlavní kaplan Vězeňské služby Otto Broch. Ten list nesl název „Když kostely hoří…“ a mimo jiné obsahoval fotografii, kterou s vámi dnes chci sdílet.

Ke čtení jsem vybral dva texty. Tím prvním byl povzdech Jeremjáše nad skutečností, že Bohem stvořený a opatrovaný lid, Jeho národ, Jeho následovníci zapomínají na Boží cesty. Protože dnes budu mluvit o vyhořelém kostele na pražském Petříně, rozhodně bych nechtěl, aby ten text na sebe mohli vztáhnout členové rumunské komunity, kteří se v kostele scházeli. Chtěl bych mluvit o nás, lidech obecně. Nebo ještě blíže o nás Evropanech. Že na Hospodina i Ježíše Krista zapomínáme, je smutný fakt. Fotíme si památky, obdivujeme krásu zanechanou minulými generacemi, ale po odchodu z těch míst pak následuje obyčejný život, ve kterém pro Boží majestát už nezbývá místo.

V Jeremjášově textu je do protikladu s nemoudrostí lidí dáno několik tažných ptáků, mezi nimi i stěhovavá hrdlička divoká. Ta byla v loňském roce vybrána jako pták roku a tady si o ní můžete přečíst opravdu mnoho zajímavostí. Když už budete v tom zjišťování, najděte si i pár informací o nejhojnějším ptačím druhu na zemi, který byl počátkem 20. století vyhuben – o  blízkém příbuzném hrdliček holubu stěhovavém.

Ano, my lidé na Boha zapomínáme. Důkazem toho jsou dva učedníci, které Ježíš v den svého vzkříšení doprovázel do Emauz. Nepoznali Ho, i když s ním byli v těsném kontaktu. Až když zmizel jejich zrakům, vzpomněli si, jak jejich srdce hořelo, když jim vyprávěl příběhy z Písem a dával jim je do souvislosti. Když hoří srdce, duše jásá a povznáší se, když hoří kostel, srdce krvácí a duše pláče…

Karpatský chrám svatého archanděla Michaela

Když bylo samostatnému Československu deset let, chudá Podkarpatská Rus se rozhodla poděkovat matičce Praze za to, že byla přijata do nového státního celku. Darovala jí dřevěný kostel, který stál nedaleko Mukačeva. Kostel byl rozebrán, odvezen na čtyřech železničních vagonech do Prahy a umístěn v Zahradě Kinských na pražském Petříně.

Chtěl bych si dnes tento kostelík vzít jako ilustraci mnohé relativnosti našich lidských životů, výtvorů, toho, co po nás zůstává.

Celodřevěný pravoslavný chrám byl postaven v obci Velké Loučky u Mukačeva na Ukrajině a to odhadem ve druhé polovině sedmnáctého století. To znamená, že u nás končila třicetiletá válka, jinak než katolicky smýšlející obyvatelstvo bylo pronásledováno a na Ukrajině se stavěly takovéto skvosty. Tento roubený kostel se šindelovými střechami byl více než čtrnáct metrů dlouhý a asi osm metrů široký. Hlavní a nejvyšší kostelní věž stála nad prostorem vyhrazeným pro ženy. Prý se tomu v lidové tvořivosti začalo říkat „babinec“. Nejvyšší věž měla přes sedmnáct metrů do výšky. Chrám měl věže tři, které byly zčásti ozdobeny třemi barvami, které pravoslaví používá i jako symboly  – bílou, symbolem víry; zelenou, symbolem naděje a červenou, symbolem lásky.

Kostel je „jen“ dům, postavený lidmi. Bůh v něm může přebývat častěji, než v jiných obydlích, ale nejčastěji do něj stejně vchází skrze živé lidi. Ale protože lidé na Boha často i zapomínají, kostely opouštějí, a ty, protože jsou jen ze dřeva, kamení, či cihel, zákonitě chátrají.

Obyvatelé Velkých Louček potřebovali peníze. Nevím nač, ale k jejich získání se ale hodil kostel. Kde se scházeli potom? Přineslo jim to požehnání? Nevím. Kostel prostě na konci 18. století prodali do 20 kilometrů severně vzdálené, bohatší obce Medvědivce. Takže ho poprvé kompletně rozebrali, převezli a zase sestavili do původní podoby. To se stalo v roce 1793, tedy v roce, kdy Francouzská revoluce bořila kostely, nové nestavěla a nechala setnout krále Ludvíka XVI.

Jak už víme, Karpatský chrám svatého archanděla Michaela, jak zní jeho plný název, se nakonec stěhoval podruhé. Tentokrát ta trasa měla přes 700 kilometrů. Obyvatelé Medvědivců rozebrali kostel do šroubku. Tedy pardon, v kostele nebyly kovové šroubky, aby bylo jasno. Svázán byl dřevěnými hřeby. Obyvatelé a zástupci Národního muzea vybrali jako nejvhodnější místo zarostlý svah na pražském Petříně. Zakarpatští si oblékli své kroje, zazpívali své písně a kostel s vděčností předali Čechům. Dostali za to tehdy nějakých 32 tisíc korun, celé stěhování pak přišlo asi na 130 tisíc. Medvědivci netušili, že peněz si dlouho neužijí. Češi je zanedlouho s celou Zakarpatskou Ukrajinou předají do náruče Stalinovi. A co nezničí Stalin, zničí nakonec nová doba. O Boží věci dnes pomalu nikdo nemá zájem. A pokud ano, staví se kostely nové. Úžasná památka po pár letech začala v Praze chátrat. Na Ukrajině v ní obyvatelé slavili založení Československé republiky, v Praze jí v roce 1948 obyvatelé Československé republiky nechali prostřednictvím komunistů zavřít. Dohady, chátrání a neutěšený stav skončil až v roce 2008, kdy objekt od vlastníka, tedy Magistrátu hlavního města Prahy převzala Pravoslavná církev. K užívání jí získala jejich rumunská větev.

Zvláštnosti

Tolik zvláštních a relativních věcí. Jednou z nich je, že když dnes na internetu budete hledat Medvědivce, zjistíte, že obec má kolem 470 obyvatel. Víc se nedozvíte takřka nic. Internet se této obci vyhnul. Kdysi menší a chudší Velké Loučky jsou dnes jednou z největších vesnic na Ukrajině, mají přes 9 tisíc obyvatel, úměrně tomu se v jejich kostelech a modlitebnách schází několik církevních sborů. Pro zajímavost – sbor církve adventistů ovšem není ani v jedné z těch vsí.

Celodřevěný kostel, který toho tolik viděl a zažil, nakonec podlehl ohni. Kostel darovaný Československu k 10. výročí založení, shořel takřka celý v den 102. výročí založení Československé republiky v zemi, která už jmenuje jinak, v Česku.

V původně ukrajinském kostele se scházelo i pár Ukrajinců, využívali jej společně s Moldavany a především s rumunskou komunitou Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, která, jak už bylo řečeno, kostel dostala do užívání. Každou neděli a každé pondělí se zde konala svatá liturgie pod vedením duchovního správce jereje Andreie Ioana Danciu. Původně se ale jednalo o stavbu řeckokatolickou, jenže řecké katolíky Čechoslováci v roce 1950 úplně zakázali. Adventisté, které stát zakázal o dva roky později, o tom ví své, že?

Když jsem se ve středu 28. října díval na večerní zprávy, a viděl hořící kostel, dotklo se mě o to o to víc, že Andrei Danciu je mým kaplanským kolegou, který mnoho let dojíždí i za pravoslavnými odsouzenými do Světlé nad Sázavou. Čtrnáct let žije v České republice, schraňuje pro své ovečky to nejlepší a nakonec mu kostel i se vší svou historií lehne popelem.

Tím ale všechny ty zvláštnosti ještě nekončí. Dva týdny po té události už mají zase kde se scházet. Může za to Petr Jan Vinš, duchovní starokatolické církve v takřka sousední katedrále sv. Vavřince na Petříně, a také Andreiův kolega kaplan z Ruzyňské věznice. Andrei mi k tomu včera pro vás napsal toto:

Teď je nám už lépe. Pomalu se z toho zotavujeme.

Na začátku to byl, jasně, šok. Ale, pak se to vše rozjelo tím smířením, že to Bůh ví, a pokud to povolil, není co řešit. Určitě je v tom pro nás i něco pozitivního. Možná právě to, co jsem zmínil na začátku: soucitnost a křesťanskou jednotu.

Farnost se v té nové situaci snaží pomoci, a díky tomu, že jsme získali rychle možnost mít dočasný prostor na bohoslužby, je to zase na správné cestě. Za to dekujeme Petru Janu Vinšovi, našemu příteli a kolegovi z Ruzyně.

Přeji i vám všem Boží sílu, abychom překročili toto těžké období, a těším se na viděnou

Andrei

Cítím v tom dopisu odevzdanost, hledání, prožívanou nejistotu a náznaky pevné půdy pod nohama. A také nabídnutou pomocnou ruku. Záblesk lidskosti, který dává šanci na nový život. Říkám si, že ne nadarmo byl chrám zasvěcen archandělu Michaelovi. V pravoslaví se mu obecně přiznává titul Archistratégos neboli Vrchní velitel nebeských zástupů. Je to On, kdo podle knihy Zjevení porazil Božího nepřítele.

Čtení na závěr

Všichni lidé ať znají vaši vlídnost. Pán je blízko. O nic nemějte starost, ale za všechno se modlete. O své potřeby proste s vděčností Boha, a Boží pokoj přesahující všechno chápání bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Závěrem, bratři, cokoli je pravdivé, ušlechtilé, spravedlivé, čisté, milé, cokoli má dobrou pověst, je-li nějaká ctnost a nějaká chvála – o tom přemýšlejte. (Filipským 4,5-8 B21)

Závěr

Vnímáte v tom celém příběhu něco z textu, který jsme si právě přečetli? Křesťanská vzájemná pomoc, vlídnost a především oddanost Bohu jsou vlastnosti, které pomáhají přežít i v nejhorších dobách.

My dnes končíme letošní modlitební týden. Každý den jsme měli jedno téma, vztahující se ke křesťanskému životnímu stylu. To dnešní má nadpis: Jak žít v době konce. Jako první si v něm můžete přečíst následující větu: Vyprávějte o Kristově lásce, hovořte o jeho moci – a můžete na tomto světě prožívat nebe dříve, než do nebe půjdete.

Oheň na pražském Petříně minulý týden bral. Shořela vzácná památka, dvakrát dokonale rozebraný, dvakrát odstěhovaný a třikrát sestavený starobylý celodřevěný chrám, zasvěcený vůdci všech andělů archandělu Michaelovi, o kterém my adventisté věříme, že je nebeskou podobou a jménem pro Ježíše Krista.  Podle Jeho nebeských zaslíbení, jsme na téhle Zemi jen hosty, dočasnými obyvateli.

Co tedy stěhovat na Novou Zemi a co tady nechat shořet? Co nám nikdo nevezme, a co nás naopak jen zbytečně zatěžuje?

Oheň a dým hořícího kostela na kopci takřka uprostřed Prahy byl před dvěma týdny vidět do daleka. Zasahujících 6 požárních jednotek nemělo v nepříliš přístupném terénu šanci zachraňovat. Pohled do nitra budovy po uhašení požáru mluví za vše. Podlehlo mu takřka vše.

Zajímavé ale je, že třeba dřevěný oltář, přikrytý plátny tu všechnu výheň vydržel. Ať už jsou fyzikální vysvětlení jakákoliv, pro mě je v tom symbol naděje. Jsou věci časné a věci věčné. Ty věčné nám nikdy nikdo z našeho srdce nemůže vzít. Když hoří budovy, srdce pláčou, když hoří srdce, nic ho nemůže zastavit.

AMEN

Post Views: 887