Vzpomínáte si ještě, kde a kdy vás štípla první včelka? Bylo to možná nechtíc, že jste na ní šlápli, nebo za křiku maminky, která vás varovala, ať na tu pilnou, malou, bručící věc nesaháte. V každém případě, jeden z vás za tu zkušenost zaplatil životem.

Ne všechno na světě se dá ověřit tím, že si na to sáhnete. Jednou z takových skutečností je i Boží existence. Nikdo si jí nikdy nemůže ověřit tím, že by se na Boha rozhodl sáhnout. Obvyklému smrtelníku toto není umožněno.

Slovíčkem AHOJ se u nás zdraví většina lidí, kteří se vzájemně dobře znají. Více nebo méně matně tušíme, že se pozdrav hodí spíše k námořnictvu, v případě našich luhů a hájů také na řeku Sázavu a jiné vodní toky. Pokud ale jako autor těchto řádků občas projíždíte na lodi z Týnce nad Sázavou do Pikovic, víte, že i na našich řekách pozdrav Ahoj upadá v zapomnění.

Pro ty z nás, kteří se nazýváme křesťany, je lákavou nabídkou, abychom věřili skutečnosti, že pozdrav A. H. O. J. je akronymem, tedy zkratkou složenou z prvních písmen tří latinských slov – Ad HOnorem Jesus – K slávě Ježíšově. Ale nemáme si to kde ověřit. Variant významu slova spojeného s naším takřka národním pozdravem, je totiž vícero.

A co vy? Věříte, že nebe nad námi je prázdné? Nebo tam někde sídlí Bůh? Nikdo z nás si tam nezaletíme, abychom si to ověřili. Nelze než spolehnout na jednu radu ze staré knihy. Sice si nemůžeme ověřit, kdo je autorem písně, básně, Žalmu, v našich Biblích označeného číslem 34, ale já ji považuji za tu nejsnadnější cestu, kterou nám k sobě Bůh připravil. „Pojďte se přesvědčit, jak dobrý je Bůh.“ Jít, vyrazit, vyzkoušet to. Pojďte to zkusit. Na vlastní kůži. A bez předsudků.

Všem na té cestě ať zní k slávě Ježíšově: Ahoj!