Stalo se vám někdy, že by vás skupina lidí nebo sám jeden člověk vyzval ve chvíli, kdy jde o nebezpečí, abyste volali ke svému Bohu?

Představte si, že jedete po dálnici a jste zastaveni kolonou. Ještě slyšíte nárazy plechů a křik, cítíte kouř a paniku. Dozvídáte se, že před vámi je hromadná nehoda. Vybíhá člověk z předchozího auta a volá na vás:

„Vyjdi z auta a volej ke svému Bohu!“

Nebo sedíte v letadle, letadlo se zmítá, pilot vám hlásí, že prolétáte pásmem turbulencí, že máte zůstat připoutaní na místě. Opakujete si, kde jsou kyslíkové masky a nouzové úniky. Hlásí posádka někdy:

„Vstaň a modli se ke svému Bohu!“?

Pojďme se podívat o několik desítek století zpátky, kdo tehdy žádal, aby jeden člověk volal svého Boha. A ještě než si připomeneme dávný příběh, zkusme se sami sebe ptát: „je na mně vidět, že volám Boha?“

O volání Boha byl požádán prorok!

Kdysi dávno bylo na Zemi město Ninive, založené podle biblické tradice Nimrodem na levém břehu Tigridu naproti nynějšímu Mosulu.

Mosul je druhé největší irácké město a správní středisko provincie Ninive v severní části země v Kurdistánu, 350 km severně od Bagdádu a 100 km jižně od tureckých hranic na řece Tigris. Mosul, ležící v oblasti velmi bohaté na zásoby ropy, je hospodářským a dopravním centrem severního Iráku./Wikipedie/

Bohyně Ištar neboli Inanna

Ochranným božstvem tu byla Ištar, jíž vystavěl koncem 3. tisíciletí př. Kr. chrám král Maništusu, král semitské dynastie Akkadské. Churrijci pak a Hetejci rozšířili kult Ištařin až do Malé Asie a do Egypta. Ninive záhy předčilo významem staré hlavní město Assur, a další generace považovali Ninive za hlavní město. Prorok Nahum 3:1 nazývá ale Ninive »městem vražedným«, patrně pro mnohé krvavé války proti sousedům a pro ukrutnosti vítězů.

R. 625 př. Kr. začala moc assyrská klesat. Napomohlo tomu i rozvodnění Tigridu, jež podvrátilo velkou část městských hradeb. Město zdánlivě zmizelo s povrchu zemského. V r. 1843 francouzský konzul M. Botta odkryl veliký palác se souvisícími komnatami a síněmi. Podle těchto objevů a vykopávek bylo zřejmě Ninive městem obehnaným vysokými náspy v nepravidelném čtyřúhelníku obvodu asi 13 km. Výška hradeb byla 10-15 m. Zkázu města prorokovali hlavně Nahum a Sofoniáš. (volně podle biblického slovníku)

Město Ninive bylo zničeno r. 612 př.Kr.

Za jeho velkého rozmachu Bůh do tohoto města povolává Jonáše.

Prorok žil v 8. st. př. Kr.

Co vám chci převyprávět?:

Přečtěme si text:

Jonáš 1,1-16 1Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu Amítajovu: 2„Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář.“ 3Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina. 4I uvrhl Hospodin na moře veliký vítr a na moři se rozpoutala veliká bouře. Lodi hrozilo ztroskotání. 5Lodníci se báli a úpěli každý ke svému bohu a vrhali do moře předměty, které měli na lodi, aby jí odlehčili. Ale Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul. 6Přišel k němu velitel lodi a řekl mu: „Co je s tebou, ospalče! Vstaň a volej k svému bohu! Snad si nás tvůj bůh povšimne a nezahyneme.“ 7Zatím se lodníci mezi sebou smluvili: „Pojďte, budeme losovat a poznáme, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí.“ Losovali tedy a los padl na Jonáše. 8Řekli mu: „Pověz nám, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí. Čím se zabýváš? Odkud přicházíš? Z které země, z kterého lidu?“ 9Odpověděl jim: „Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu.“ 10Tu padla na ty muže veliká bázeň a řekli mu: „Cos to udělal?“ Dozvěděli se totiž, že prchá od Hospodina, sám jim to pověděl. 11Zeptali se ho: „Co teď s tebou máme udělat, aby nás moře nechalo na pokoji?“ Neboť moře se stále více bouřilo. 12Odpověděl jim: „Vezměte mě a uvrhněte do moře, a moře vás nechá na pokoji. Vím, že vás tahle veliká bouře přepadla kvůli mně.“ 13Ti muži však veslovali, aby se vrátili na pevninu, ale marně. Moře se proti nim bouřilo stále víc. 14Volali tedy k Hospodinu: „Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme pro život tohoto muže, nestíhej nás za nevinnou krev. Ty jsi Hospodin, jak si přeješ, tak činíš.“ 15I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře. A moře přestalo běsnit. 16Na ty muže padla veliká bázeň před Hospodinem. Přinesli Hospodinu oběť a zavázali se sliby.

Čteme, že Jonáš měl vstát a jít do Ninive. Možná, že když ho Bůh oslovil, Jonáš neležel, možná ani neseděl, ale zcela jisté je to, že se měl pohnout, něco udělat! A to byl požadavek na akci. Měl se připravit na cestu do Ninive a v tom městě měl lidem ukazovat na jejich přestoupení a varovat je před Božím hněvem, protože jejich špatnost vyrostla příliš!

Ale Jonáš utekl. Proč neposlechl Boha a nešel poslušně do Ninive, jak to žádal Bůh?

Jak je vám, když máte někomu říci, že dělá problémy, že to s ním nevypadá dobře, že, že …

A co teprve, když byste měli jít do města, ve kterém je ohromné množství svérázných a neohebných lidí? Máte dojem, že jste v něm ztracení a neuděláte třeba nic? A Ninive bylo na tu dobu značně veliké – přejít se ho podařilo až za 3 dny!

Bál se proto Jonáš? Jak se lidé chovají při stresu? Jedna cesta je boj, útok na překážky, druhá je útěk, neřešení – zdánlivá volba klidu!

A tak si Jonáš myslel, že když přepluje moře, ztratí se Bohu z očí a bude mít pokoj. Nebude muset narážet na odpor lidí, se kterými měl mluvit, nebude poslouchat jejich nicotnosti a dívat se na jejich předivné chování. Bůh ho neuvidí a zapomene na něj. Odpočine si od úkolů, které mu Bůh dává!

Ale jak vidíme, Bůh cestuje s Jonášem. Bůh nemusí mít palubní lístek a přesto je na lodi. Neplatí, pluje také a žádá po moři, aby běsnilo.

Námořníci mají strach, modlí se ke svým bohům. Bouře jistě už zažili, ale takovou, která byla teď, ještě neznali ani z nejdivočejšího vypravování. Vyhazovali náklad, aby lodi odlehčili a jistě se uchylovali do bezpečí podpalubí a v tom vidí Jonáše. Jonáš tvrdě spí.

Jak byste reagovali vy?

Co cítíme, když balíme sami někam věci před odjezdem, spěcháme, potřebujeme stihnout vlak, a nejen, že nám manžel nebo děti nepomáhají, ale ještě nechápou, proč tak šílíme, klidně ještě pracují s PC nebo se motají bezmyšlenkovitě po bytě a jejich spolupráce je
o ničem? Máme vztek? Litujeme se? Křikneme na ně?

A to samé dělá kapitán. Kapitán se na Jonáše obořil. Když se kapitán oboří, asi z plna hrdla křičí, že? Ale povšimněme si, co je v šestém verši:

Jonáš 1,6 „Co je s tebou, ospalče! Vstaň a volej k svému bohu! Snad si nás tvůj bůh povšimne a nezahyneme.“

Všichni námořníci volali své bohy, měli ukrutný strach. Proč ne Jonáš? Jonáš neměl strach? A co když byl Jonáš už tolik vyčerpaný, zklamaný lidmi, vysílený úkoly od Boha, prorockou službou, že již padnul až smrtelnou únavou? A navíc, on od Boha utíkal. Proto nevolal. Ale tato Jonášova reakce byla určitě námořníkům trnem v očích.

Každý něco dělal, Jonáš ovšem tvrdě spal.

Námořníkům byla celá napjatá situace nejasná. Bouře neutichala. Viděli, že jim jde o životy a potřebovali znát důvod, proč se v takové krajní nouzi nacházejí.

Jonáš 1,7 „Zatím se lodníci mezi sebou smluvili: „Pojďte, budeme losovat a poznáme, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí.“ Losovali tedy a los padl na Jonáše.“

Los rozhodoval v nejistých otázkách na východě už od pradávna. I u Izraele bylo užívání losu v různých případech, např. při zvolení mužů k válečným výpravám, při rozdělení půdy mezi pokolení izraelská, při vyřizování sporů, za účelem zjištění zločince mezi velkým počtem podezřelých, apod.

Způsoby metání „losu“ byly různé:

  • Urim a Thumin, patrně dva kaménky, jeden s odpovědí kladnou, druhý se zápornou, jež kněz nosil pod náprsníkem ve zvláštní kapse, z níž byly kaménky ve sporných případech vytahovány.
  • Vysílání šípů bylo obvyklé zvláště mezi Babyloňany a Araby.
    Na šípech byly napsány jednotlivé možnosti a pak zamíchány
    v toulci a stříleny. První, který byl vystřelen, přinesl odpověď bohů na spornou otázku. Tak např. Nabuchodonozor se octl na rozcestí, nevěda, zda má táhnouti proti Amonitským anebo proti Jerusalemu. Vyhodil šípy a při tom vyletěl nápis „Jerusalem“.
  • Hůlkami, jimiž byly vytahovány losy[?].

Losem měla býti určena Boží vůle, Bůh sám vrhá losy

Izajáš 34,17 „On sám jim nechal tento los padnout“, takže se los stal synonymem pro Boží určení, nezávislé na vůli člověka. (volně podle biblického slovníku)

Lodníci „nějak“ losovali, a los padl na Jonáše.

Jonáš se vůbec nedivil, že ho námořníci odhalili. Byl si vědom své chyby. Všechno jim řekl. Přiznal se, že od Hospodina utíká. Námořníci se chvíli před tím modlili ke svým bohům. Ale co to s nimi udělalo, když jim Jonáš vypráví o jeho Bohu, Hospodinu, který je pánem nebes, moře i pevniny!

Jsou v úžasu a diví se, že na takového Boha Jonáš obrací svoje záda. Domlouvají mu! Vyčítají mu jeho chybu.

A také věří tomu, že jsou všichni v této šílené bouři s možným koncem smrti všech, kteří jsou na lodi, jen zásluhou selhání Jonáše.

A tak se Jonáše ptají, co teď? Co s Tebou máme udělat?

Možná se ptali: „Jak Ti máme pomoci? Co bys potřeboval, aby ses přihlásil ke svému Bohu, volal k Němu a tím by se moře určitě uklidnilo…?“

Jonáš vynáší sám nad sebou rozsudek a říká jim, co už se mnou, musíte mě hodit do vody. Ano, za toto nebezpečí mohu já.

Ale ti tvrdí námořníci tohle nechtějí!

Zaberou za všech sil a usilují o návrat k pevnině. Ale vůbec to nejde!

Moře naopak ještě víc zuřilo.

A tak k Hospodinu, Bohu všemocnému, volají oni! Vidí, že jiná možnost není. Mají ale hrozné dilema! Aby zachránili loď a posádku na ní, zřetelně vědí, že musejí Jonáše z lodi dostat.

A zároveň mají strach, jestli to mohou udělat, mají ukrutný strach, jestli nebudou všichni potopeni kvůli tomu, že se zbaví člověka, který uctívá mocného Hospodina.

A ve svém volání omlouvají Jonáše, chápou ho zřejmě, protože Bohu sděluji, aby je netrestal za prolití nevinné krve!

A nakonec ti silní námořníci, určitě s bolestí v duši, hází Jonáše do moře. A moře se zklidnilo…

Všichni viděli náhlou změnu! Všichni pochopili, v čích rukou jsou!

To s nimi zatřáslo! Tak tohle je pravý Bůh! A je tady! Je s námi!

Jonáš 1,16 „Mužů se zmocnila veliká bázeň před Hospodinem. Obětovali Hospodinu a zavázali se mu sliby.“

Příběh pak pokračuje. Ve svém milosrdenství Bůh Jonáše chrání, uloží ho do břicha velké ryby. Tam Jonáš volá ke svému Bohu a teprve tam si bolestně připouští, že život je jen u Hospodina. A Bůh ho pak vysvobodí. Jonáš stejně musí do Ninive! Je Bohem podruhé vyzván. Bůh nás učí překonávat překážky, dává nám další šance a chce, abychom byli důslední a neměli dluhy!

Jonáš prochází město a lidé ho vyslýchají.

Jonáš 3,10 „A když Bůh uviděl, jak se zachovali a jak se odvrátili od svých zlých cest, slitoval se a přestože řekl, že s nimi naloží zle, upustil od toho a neprovedl to.“

A tak se ptám: volám já, voláš Ty našeho Boha? A co lidé kolem nás? Vidí to? Jsou díky nám v nebezpečí, když od Boha utíkáme? Nebo je těší naše přítomnost, protože spolu s námi jsou u Boha a v bezpečí?

A tak se rozhodněme!

Vstaňme a volejme k našemu Bohu!

AMEN

NV

 

Ilustrační obrázky použity z https://pixabay.com/cs/ a mapa z Googlu.
Post Views: 992