Zárodek tohoto kázání se svého času jako krátká zmínka vyskytl v zamyšlení při prvním lužském Díkůvzdání v roce 2006. Ve značně proměněné podobě byl použit na Studentské bohoslužbě v červnu 2015 v Brně. V níže uvedené podobě se jedná o kázání přednesené v sobotu 8. 4. 2017.

1. Úvodní nářek

(Na zádech saka mám upevněný nápis „Kobyla“, jasně všem viditelný. Jdu dopředu a naříkám)

„Kobyla. Kobyla! Proč mi doprčic dali zrovna takový jméno. Mám tak velkej zadek? Nebo mám protáhlej ksicht? Ach jo! Já to nesnáším! V tomhle se mi nechce žít! Ale já nevím, co s tím…“

2. Přečtení hlavního příběhu

1 Paralipomenon 4,9  Jaebes byl váženější než jeho bratři; jeho matka ho pojmenovala Jaebes se slovy: „Porodila jsem ho s trápením.“ 10  Jaebes vzýval Boha Izraele takto: „Kéž bys mi dal požehnání a rozmnožil mé území! Kéž by tvá ruka byla se mnou a zbavila zlého, aby na mne nedolehlo trápení!“ A Bůh splnil, oč žádal.

3. Kázání

a. Úvodní otázky

První kniha letopisů – Paralipomenon – není do své deváté kapitoly právě oblíbeným čtením. Je plná nezáživných jmen, při jejich čtení snadno ztratíme souvislosti, nebo chuť k dalšímu čtení. Když jsem si naposledy slovo za slovem předčítal tuto knihu, narazil jsem na příběh o Jábesovi. Končí happy endem: „Bůh splnil, oč žádal“.

  • Co si pod tím \“splnil, co žádal“ představujete?
  • O co vlastně Jábes žádal?
  • Opravdu by mohlo fungovat, že o cokoliv Boha požádáme, to nám splní?
  • Stačí se modlit a budu mít dostatek?

Pokud ano, byla by to skvělá zpráva, nemyslíte?

b. Osobní příběh

Když mi bylo patnáct, začal jsem studovat vojenskou školu. Měl jsem hlavu plnou ideálů, co by na světě šlo změnit a velmi těžce jsem nakonec nesl každodenní vojenskou realitu. Po půl roce jsem to už nevydržel a odešel jsem do civilu. To byl další náraz. Když jsme s mojí maminkou přišli do jedné z pardubických středních škol, zřizovatelem byl maminčin zaměstnavatel, ředitel v mé přítomnosti mamince řekl: „Paní, co to máte doma blbce, že ho nechtěj´ ani na vojenský škole? Zapomeňte na to, že by mohl studovat u nás. Nashledanou.“

Tak trochu mi to připomnělo pana učitele němčiny Koupila, který o mě a ještě jednom spolužákovi opakovaně říkával: „Kdybychom ve třídě neměli dva blbce, mohli jsme být o dvě lekce dál.“ Maminka se po vzpomínané návštěvě školy zhroutila. A já se rozhodl se pro její pokoj na školu vrátit. Nevyprávím vám ten příběh kvůli ničemu jinému než kvůli tomu, co bude následovat. Totiž, bylo nás pět. Pět kamarádů, kteří jsme si měli co říct a měli jsme takovou svou partičku. K mému velkému překvapení se ale po návratu do vojenského sukna zbylá čtveřice ke mně obrátila zády. Co víc, během zhruba dvou a půl roku, až do téměř konce třetího ročníku, jsem si prožil, co je to šikana. Jméno KOBYLA se mi nesmazatelně vrylo do paměti a já jsem tiše i nahlas trpěl. To vše do chvíle, kdy se nejvymakanější spolužák jednou postavil na mou stranu a prohlásil: „Tak dost. Jestli se od teďka ještě někdo proti němu postaví, bude mít co dělat se mnou.“ A byl klid. Kobyla, její velkej zadek a protáhlej ksicht mi už nikdo nepřipomínal. Tedy až na mé tiché já. To sbíralo sebevědomí ještě pěkně dlouho.

A co vy? Máte v soukromé, pracovním, školním životě nějakou nálepku, kterou je těžké sundat, přenést se přes ní? A znovu se vrátím k zatím nezodpovězené otázce: O co vlastně Jábes Boha žádal?

4. Jábesova identita

Jábesova maminka dala synovi do vínku nelehkou budoucnost. Jeho jméno totiž po celý život ponese všem jasnou a zřetelnou zprávu. Bude se jmenovat TRÁPENÍ, protože maminka porodila s trápením. Také svoje bolesti přenášíte na své okolí? Každý z nás to někdy dělá. Jábesova maminka to řešila radikálně, a nesmazatelně. Tak, aby o tom Jábes musel stále a znovu přemýšlet.

To je jeho identita:

  • Ten, který způsobil trápení matce
  • Ten, který působí trápení už jen tím, že se narodil
  • Ten, který je trápením

Kdybych měl jméno Jábes přeložit do češtiny, říkal bych mu Trapič. Vtipálci by mu pak mohli říkat Trapka. Dobře mu tak, no ne?

Oproti svým vrstevníkům a oproti jiným lidem z Ježíšova rodokmenu, (Jábes byl z Ježíšova kmene Juda), je ale u jeho jména v Bibli výjimečný zápis. Sice se z něj nedozvíme o jménech jeho potomků, pokud nějaké měl, zato víme, že byl váženější než jeho bratři. On totiž překonal mříže cely své identity. Vyšel ven. Zpočátku ne tělem, ale jen v myšlence – v modlitbě. Ale protože Bůh jeho modlitbu přijal, nakonec mohl začít nový život. Sice pořád nosil jméno Trapič, ale už rozhodně nebyl žádný Trapka. Sice nebyl silákem, ale oproti silákům šel k výhře životem jinou cestou. Mezi jmény siláků vyčnívá jeho příběh. Shrnu ho v pěti jednoduchých bodech.

a. Vzýval Boha Izraele

Obrátil se na Boha. Nezkoušel jiné cesty. Vzýval Boha. Mluvil s Ním a nepochyboval o jeho autoritě. Nešel za ním kvůli prospěchu, ale prostě proto, že Bůh je Stvořitel a právě Jemu náleží naše úcta a čest.

b. Kéž bys mi opravdu požehnal

První Jábesovou prosbou je žádost o požehnání. O opravdovou, nejen zaslíbenou pomoc. O Boží přiznání se a přítomnost. Není řečeno kdy ani jak. Jábes nedává Bohu seznam. Prostě jen vysype svou bezmoc a zbytek nechá na Bohu.

K tomu se ale sluší i dodat, že Bůh a Jeho ruka nás skutečně doprovází. Jen si musíme uvědomit, že někdy nám ta ruka může dopřát i výprask.

c. Posuň mé hranice

Druhou Jábesovou prosbou je žádost o posunutí mezníků, vymezených Jábesových hranic. Pokud byste byli vůdci kmene a chtěli kmen rozšířit, znamená to na druhou stranu větší zodpovědnost za více lidí.

Ale Jábesova prosba o rozšíření hranic se může týkat i jiných omezení. Prosba o rozšíření prostoru, je podle mě mimo jiné i silně misijní modlitba. Z mé osobní zkušenosti, tuhle modlitbu Bůh rád vyslýchá! Rád přidá prostor, nové pole, k našemu působení na lidi kolem. A někdy vyslyší extrémně rychle, v minutách, až se musím smát pod fousy a kroutit hlavou nad Božím ostrovtipem a otevřenými možnostmi zároveň…

Bůh tedy rozšiřuje naše území, ale my k tomu nejdřív musíme odevzdat své ruce i hlavu.

d. Kéž je tvá ruka se mnou, zbav mě od zlého

Nemohu mluvit za Jábese, pouze a jen za sebe. Ale v mém životě se mnou byla Boží ruka mnohokrát. A nikdy nebylo podmínkou, abych zrovna v tu chvíli věřil v Boha. Zachránil mě, když jsem opilý sletěl ze skály – když jsem se probral, přímo vedle mé hlavy trčela ostrá skála. Stačily tři centimetry… A to rozhodně nebyl první ani poslední okamžik ochrany. Bůh na mi prostě dával a dává najevo, že na mě nezapomíná. Jinými slovy, nabídl mi novou identitu. Pojmenoval bych jí BOHEM NEZAPOPOMNĚNÝ. (Sundávám si sako, aby bylo vidět, že na košili pod sakem mám připevněný druhý nápis, novou identitu: „Bohem nezapomněný“.)

Na druhou stranu, Bůh nás chrání od zlého, je kolem nás, ale míru té ochrany ovlivňujeme i my – tím kam, s kým, kdy a jak chodíme, jezdíme, s čím a jak zacházíme a kam až s tím zacházíme .

Mimochodem, všimli jste si, že z této části Jábesovy modlitby vychází Ježíš ve své vzorové modlitbě Otčenáš, když žádá Otce: Zbav nás od zlého…?

e. Ať už trápení není na mě – ať už nejsem trápením

Tento obrázek má název Vystup z davu – „Stand Out From The Crowd“ – a pochází zdarma z webu FreeDigitalPhotos.net. Autorem je „Master isolated images“.

Poslední, čtvrtá část Jábesovy modlitby nás na první povrchní pohled vede k tomu, abychom si mysleli, že Jábes vyznává evangelium prosperity. Prosí o ochranu od trápení a Bůh ho vyslyší. Jenže křesťanské životy, i životy věřících v jiných náboženstvích dokládají, že bez trápení život na téhle Zemi nejde. Na odlehčení to doložím židovským vtipem:

Přišel Kohn za rabínem: „Rabi, malér! Mám syna, kluk chytrej, hlava otevřená, mohl být skoro rabín a on se nechal pokřtít!“

Rabi odpovídá: „Kohn, to říkaj ausgerechnet mně? Vždyť já taky mám syna, kluk chytrej, hlava otevřená, mohl být skoro rabín a taky se nechal pokřtít! To nemůžeme tak nechat, jdeme za vrchním rabínem!“

U vrchního rabína svému představému povídají: „Rebe, poslouchaj nás, oba máme syny, hlavy otevřený, mohli být skoro rabíni a nechali se pokřtít!“

Na to vrchní rabin: „A to říkaj ausgerechnet mně? Vždyť já mám taky syna, kluk chytrej, hlava otevřená, už mohl být skoro rabín a on se nechal pokřtít! To nemůžeme tak nechat!“

Vrchní rabi s nimi jde do synagógy a modlí se: Veliký Adónaj, máme problém. Všichni máme syny, kluci chytří, hlavy otevřené, mohli být skoro rabíni a oni se nechali pokřtít!“

Zahřmí a shůry se ozve hlas: „Pánové, tohle vy říkáte ausgerechnet mně?“

Všimli jste si, že se ve čtvrté části Jábesovy modlitby objevuje jeho jméno? Ano, Jábes zmiňuje trápení. Dovolím si proto předpokládat, že Jábes neprosí, aby ho Bůh zbavil trápení, ale aby:

  • Už nebyl Tím, kterého matka považuje za původce trápení
  • Už nebyl Tím, který působí trápení už jen tím, že dýchá a že se narodil
  • Aby už nebyl tím Trapičem ani Trapkou
  • Ať už pouhý výskyt jeho jména nebo přítomnosti nepůsobí trápení
  • Ať u prostě TRÁPENÍ není jeho identitou, a pokud by s tím někdo měl problém, ať to prostě od teďka Bůh vezme na sebe

Tušíte už, pro Bůh jeho modlitbu vyslyšel a přijal?

5. Závěr

Nevěřili byste, jak člověk, čím je starší, je vlastně čím dál více svazovaný svým předpochopením, svými charakterovými vlastnostmi, omezených chápání svého okolí a vůbec. Je proto úžasné číst příběhy o Enochovi, který v pětašedesáti začal chodit s Bohem. Nebo o Abrahamovi, který Boží volání vyslyšel v pětasedmdesáti. Ale podle mnoha biblických příběhů si troufám tvrdit, že když člověk začne dřív, jde to snáz.

Podle mnoha příběhů, které jsem v životě vyslech, dokonce i podle mého vlastního vím, že není vhodné o sobě smýšlet příliš vysoko a snažit se být někým, kým nejsem. Snažit se urvat svou silou víc, než na co mám. Jednou za čas bychom měli navštívit Hobitín, vesnici malých lidí, abychom si v předklonu, ohnutí v malých chaloupkách, udělali bouli na hlavě a nesmýšleli o sobě příliš vysoko. Prostě nemyslet si o sobě víc, než opravdu jsem. To je široká oblast – pomluvy, posuzování, odsuzování druhých, vlastnictví své pravdy atd.

Ale vystoupit ze stínu své identity je nezbytné. Znáte třeba příběh prcka Zachea, toho, si na penězích řádných daňových poplatníků vydělal majlant? Znáte příběh Ježíše, který nedbal na čistotu své identity a vstoupil jeho celnického, nakradeného domu a prohlásil, „Dnes přišlo spasení do tohoto domu“?

Prorok Jeremjáš, sám během podstatné části svého života ve vážném ohrožení své identity, napsal v zastoupení Boha nebes toto: „Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti. Budete mě volat a chodit ke mně, modlit se ke mně a já vás vyslyším. Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem.“ Jeremiáš 29,11-13

Na závěr dvě důležitá ponaučení:

  1. Bůh nás z cely naší identity sice ochotně vyvádí, ale vyvětrat si v ní musíme průběžně my sami 🙂
  2. Pamatujte si, že Bůh prostě zachraňuje rád. Víte proč? Je to Jeho identita. Jméno Ježíš totiž znamená BŮH ZACHRAŇUJE.