Text tohoto zamyšlení byl ve zkrácené formě přednesen při biblickém zamyšlení v psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě dne 8.12.2014

1)   Úvod

Mohu se vás zeptat, stalo se vám, že vám někdy někdo v životě něco cenného vzal, něco zásadního neudělal nebo vás podvedl? Jak dlouho člověku trvá, než dokáže odpustit?

Na počátku jara letošního roku jsem navštívil jednoho známého pacienta v léčebně v Havlíčkově Brodě. Je to muž, který je dle vlastních slov od 17 let léčen na schizofrenii. Ve čtvrtek, kdy jsem za ním přišel, měl velmi stísněnou náladu. Už nějaký čas trpí opětovně myšlenou, že ho Bůh nemá rád a že mu nemůže odpustit. Stavil jsem se tam „náhodou“, prostřednictvím náhlého vnuknutí, a on mi řekl, že Bohu říkal, aby mne poslal. I přes to, že ho Bůh vyslyšel, jeho trápení a výčitky zatím neberou konce. Cítí se Bohem opomenutý.

Otázka druhá: Jak dlouho trvá, než člověk dokáže odpustit sám sobě?

2)   Nevstoupíš dvakrát

Znáte přísloví „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“? Jak tomuto zaužívanému řeckému/latinskému přísloví rozumíte?

Tato věta Herakleita z Efezu, kterou finálně doupravil Seneca, znamená, že mnohé věci v našem životě nelze zopakovat.[1] Řeka má stále stejné jméno, teče stejným korytem, ale proměnila se, už jí teče jiná voda. I my v našem životě máme své pády a výšiny, věci, ke které už nejde udělat jinak, jen se z nich můžeme poučit.

Udělali jste v minulém roce opakovaně nějakou pořádnou pitomost? Vraceli jste se opakovaně k nějakému zaužívanému, ale hříšnému chování? Vstoupili jste někdy do stejné řeky?

3)   Dvakrát prezidentem – dvakrát do stejné řeky?

Jak asi víte, před devíti lety, v roce 2005, jsem se několik týdnů pohyboval po středoafrické zemi zvané Uganda. Winstonem Churchillem kdysi nazvaná Perla Afriky. Odvezl jsem si odtud mnoho zážitků a pocitů, které není snadné předat dál. Některé ale předat jdou. Třeba skutečnost, pod jakými vládci tato země od dob ukončení koloniální nadvlády dodnes trpí. Jednou ze zvláštností, související s dnešním tématem, je prezident, který se stal prezidentem dvakrát.

V říjnu 1962 dosáhla Uganda nezávislosti na britské koruně. Prvním „svobodným“ prezidentem se stal král Bugandy – Edward Mutesa II. Jeho výkonným ministerským předsedou se stal Milton Obote. Jako premiér byl Obote zapleten do pašování zlata spolu se zástupcem velitele, později hlavním velitelem ugandského vojska Idi Aminem. Když parlament požadoval vyšetření této kauzy a zároveň zbavení pravomocí Idiho Amina, a odhlasoval mu v jeho nepřítomnosti nedůvěru, zrušil Obote ústavu a nechal zatknout některé členy svého kabinetu. Prezident/král Oboteho kritizoval za zrušení ústavy. Na to Milton Obote reagoval pučem a sám se 2.března 1966 prohlásil prezidentem. STÍHÁTE A NENUDÍTE SE?

V roce 1971 pak byl sesazen velitelem svého generální štábu, a kamarádem při pašování zlata Idi Aminem. Ten se následně prohlásil doživotním prezidentem země. Přezdívalo se mu Řezník z Kampaly (románový náhled do jeho života můžete shlédnout ve filmu Poslední skotský král). Za jeho osmileté krutovlády zemřelo odhadem až půl milionu lidí. Sám sebe nazýval „Jeho veličenstvo doživotní prezident, polní maršál Al Hadji doktor Idi Amin, pán všeho tvorstva na souši i ve vodě, dobyvatel Britského impéria v celé Africe a především v Ugandě“. Tento muž se základním vzděláním se nechával nazývat Všemocný. Mrtvými těly svých odpůrců nechal krmit krokodýly, své odpůrce dokonce skladoval v ledničce a někdy je i jedl. Zdá se vám to odporné?

No a po jeho útěku ze země byl v takzvaných „ukradených volbách“ zvolen do čela Ugandy podruhé ve svém životě kdo? Prezident Obote. A jeho čtyřletá vláda stála život dalšího až půl milionu lidí. Z prezidentského křesla byl sesazen vojenským pučem svého hlavního generála, ovšem moci se chopil hlavní muž krvavého hnutí odporu, současný prezident Yoweri Museveni. I o něm a jeho (například) dětské armádě by se dalo dlouho mluvit. Žádné bohulibé činy. (Mimochodem, před několika týdny navštívil Museweni ve svém hlavním městě Kampale mé souvěrce a byl jimi upozorněn mj. na biblické učení o dni odpočinku – sobotě. Možná proto, aby se nad tímto tématem sám zamyslel, ale především proto, aby vyjádřil ze své pravomoci podporu světitelům soboty – v Ugandě žije čtvrt milionu adventistů z téměř 37 milionů obyvatel – mnozí jsou nuceni pracovat i studovat v sobotu, přitom 4 ministři současného vládního kabinetu jsou adventisté. POZN. V Ugandě je adventistou každý 147. obyvatel, v ČR každý 1390.)

4)   Mezihra

Když si to shrneme – existují lidé, co se dvakrát nechají zvolit a sesadit. Existují samolibí králové, ale také jsou mezi námi moudří, ale přesto stále hříšní obyčejní i neobyčejní lidé. Mezi křesťany je mnoho těch, kteří od svého původního přesvědčení na čas odešli a následně se nechají podruhé pokřtít. Jsou mezi námi lidé nesnadno poučitelní, někdy jsou dospělí a někdy ještě děti. Pro všechny ale platí:

  • Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16)
  • On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. (Tt 2,14)
  • Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování. (Efezským 4,4-7)
  • Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno. (J 10,27-30)
  • Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. (2Pt 3,9)

5)   Menaše

Napadla i vás někdy myšlenka, že váš hřích je takového rozsahu, vaše vzpoura proti Bohu tak zásadního charakteru, že vám není pomoci? Že váš hřích je neodpustitelný?

Chci vám přečíst velmi ve stručnosti příběh jednoho biblického krále. Jmenoval se Menaše.

  • 2 Královská 20,21  I ulehl Chizkijáš ke svým otcům. Po něm se stal králem jeho syn Menaše. 21,1  Menašemu bylo dvanáct let, když začal kralovat, a kraloval v Jeruzalémě padesát pět let… 3  Znovu vybudoval posvátná návrší, která jeho otec Chizkijáš zničil … 4  Zbudoval oltáře v Hospodinově domě, o němž Hospodin řekl: „V Jeruzalémě dám spočinout svému jménu.“ 6  Svého syna provedl ohněm, věštil z oblaků a obíral se hadačstvím, ustanovil vyvolávače duchů a jasnovidce; dopouštěl se mnohého, co je zlé v očích Hospodina, a tak ho urážel. 21,16  Také nevinné krve prolil Menaše velice mnoho, až jí naplnil Jeruzalém od jednoho konce k druhému …

Z životopisu tohoto biblického krále se dělá zle. Dokonce obětoval své vlastní dítě (podle historiků nejméně jednoho syna) – nechal jej vhodit do ohně, aby jeho další vláda mohla probíhat v klidu, aby se měl dobře. Dosti odporné, nemyslíte? Bůh ho jako vládce svého lidu varuje, upozorňuje, chce ho zastavit, ale on nedbá. Až je nakonec spoután a jako zvíře veden na řetězu do země svých nepřátel.

Jak daleko musí v našem životě dojít situace, abychom začali brát Boha vážně, jako součást našeho života? Kam musí Bůh v mém životě zajít, abych Mu věnoval svou pozornost? Co mi musí dát nebo vzít, abych Ho vzal na vědomí? Ne jako někoho, kdo je v mém životě navíc, ale jako Někoho, kdo je ochoten odpustit dokonce neuvěřitelné věci, natož mé „obyčejné“ hříchy. Víte, odpuštění není omezeno velikostí našich špatných činů – hříchů, ale naší ochotou se k nim přiznat. Po křesťansku se tomu říká – činit pokání.

  • 2 Paralipomenon 33,12-19  V nouzi prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost a hluboce se před Bohem svých otců pokořil. Modlil se k němu a on přijal a vyslyšel jeho prosbu a přivedl jej zpět do Jeruzaléma, aby dál kraloval. Tak poznal Menaše, že jenom Hospodin je Bůh. … Odstranil z Hospodinova domu všechny cizí bohy a sochy, též všechny oltáře, které nastavěl na hoře Hospodinova domu a v Jeruzalémě; vyházel je z města ven. … Nařídil Judovi, aby sloužil Hospodinu, Bohu Izraele… O ostatních příbězích Menašeho, … O jeho modlitbě i o tom, jak Bůh jeho prosby přijal… se dále píše v příbězích Chózajových.

Znáte ten příběh? Přemýšleli jste o něm někdy? Jaké je to být otcem takového vládce? Nebylo by jeho otci lépe, kdyby si na Bohu nevymodlil uzdravení, po kterém se mu Menaše narodil? Jaký je vztah mezi naším chtěním, Boží vůlí a vyslyšením našich modliteb? Co vy na to?

6)   Závěr

Menaše se mohl vrátit zpět do své vlasti, kde dříve panoval jako diktátor. Lidu nařídil, aby věřil tak jako on, ale nefungovalo to. To prostě byla chyba a my se jí každý z nás také opakovaně dopouštíme v našich životech, v životech našich dětí, souvěrců odpadlíků i jinak věřících.

Bůh odpustil jemu, protože Boha ve svém stáří poznal. Ale víra je nepřenosná. Sice, pravda, je trochu nakažlivá, ale nedá se předat úplně. Bůh je ochoten odpustit cokoliv. Když odpustil největšímu diktátorovi v dějinách Izraele, jistě je ochotný odpustit i vám. Konstatuji tedy, že neodpustitelný hřích neexistuje. Bůh je ochotný odpustit úplně vše, pokud o to budeme stát – tedy pokud si svůj hřích uvědomíme, přiznáme sobě, pak i Jemu ve svém pokání a požádáme o odpuštění. Uleví se nám mnohdy ale až ve chvíli, kdy následně odpustíme nejen našim viníkům, ale také sami sobě.

Charles Spurgeon, velký britský baptistický kazatel druhé půlky 19. století o králi Menašem napsal – cituji volně: „Zneuctívá vlastního otce, zneuctívá nebeského otce, neslyší Hospodinovo varování, nese Hospodinův trest, pokořuje se, modlí se, je vyslyšen a je mu odpuštěno… Ani z poloviny mě hříchy Menašeho neudivují tak, jako mě udivuje Boží milost.

  • (POZN.: Jediné, o čem Bible mluví, že je neodpustitelné, je hřích proti Duchu svatému: Matouš 12,31-32  Proto pravím vám, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím – o tomto tématu zase někdy jindy, nebo třeba i osobně, pokud si to budete přát…)

Sice se nejde dvakrát vrátit do stejné řeky, ale dá se ze svých chyb poučit a začít znovu. Někomu to trvá déle, někomu krátce, jiný toho v životě nedosáhne. To platí také o životu s Bohem. Lze se k němu odhodlat kdykoli a po jakkoli náročném životě a jakýchkoliv životních dobrodružstvích či chybách. Tomu se říká nový začátek. Křest, který je zároveň i vstupenkou do platného členství v církvi, je jen viditelným potvrzením rozhodnutí člověka se na cestu takové změny vydat. A říkejte si, co chcete, teprve životní cesta s Bohem (a za Bohem) je to pravé, opravdové životní dobrodružství.

 

Ať je dobrý Bůh i nadále s vámi, kolem vás a také skrze vás

Váš pastor Aleš Kocián

 

[1] Corpora nostra rapiuntur fluminum more. Quidquid vides currit cum tempore; nihil ex iis quae videmus manet; ego ipse, dum loquor mutari ista, mutatus sum. Hoc est quod ait Heraclitus: „In idem flumen bis descendimus et non descendimus“. Manet enim idem fluminis nomen, aqua transmissa est. Hoc in amne manifestius est quam in homine.(Seneca, Epistulae VI,6,23)

Naše těla jsou unášena jako voda v řece. Všechno, co vidíš, běží s časem; nic z toho, co vidíme, netrvá. I já sám jsem změněný, zatímco mluvím o tom, že se všechno mění. Toto měl na mysli Hérakleitos, když řekl: „Do téže řeky dvakrát vstupujeme i nevstupujeme.“ Jméno řeky totiž trvá, ačkoli voda už odtekla. Na říčním proudu je to nápadnější než v člověku.