(kázání původně z 3. 12. 2005, upraveno pro kázání ve věznici ve Světlé nad Sázavou 1. 4. 2013)

1)    Čtení textu evangelia Lukáš 24,13-32

Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo.

A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku.

Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“

On se jich zeptal: „A co to bylo?“

Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“

A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.

Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni však ho začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi.

Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“

2)    Úvod a pozdravení

Dobré velikonoční odpoledne vám všem, ať už tady „sedíte“ nebo „stojíte“.

Jaký máte dneska den? Cítíte se v pohodě, máte dobrou náladu? Víte o všem, co se kde šustne, a víte, jak věci opravdu jsou?

3)    Emauzy

Emaus, Emauzy. Podle známého židovského historika Josefa Flavia stála tato vesnice na místě, kde byly jakési horké prameny. Takové židovské Mariánské Lázně. Dnes, v 21. století nikdo najisto neví, kde to místo přesně leželo, ale název té vsi lze přeložit do češtiny. Emaus znamená lidmi nepovšimnutý, opovrhovaný, neporozuměný. Cítili jste se někdy tak?

V příběhu, který jsme slyšeli před chvílí, se dva Ježíšovi učedníci vracejí z Jeruzaléma domů do vesnice Emaus. Dva přátelé, nějaký Kleofáš, ten druhý, pravděpodobně muž, je nám neznámý. Oba prožili hluboké zklamání. Věděli, že jejich Mistra, Ježíše Krista, vydali židé ke smrti na kříži.

4)    Poutník, co se nedal poznat

Ježíš se v našem příběhu dvojice přátel ptá, co se v Jeruzalémě stalo. Přeje si,: „aby mu to vyprávěli“ (Lk 24,19 SNC). On, střed všeho dění, se vydává za neznámého pocestného, a chce slyšet příběh jejich slovy. Zůstává nepoznán. Učedníci vyprávějí, a jsou úplně vedle. Vypovídají svou verzi příběhu. Zůstávají zajatci, rozumějte vězni vlastních představ a smutku. Podle nich Ježíš už nežije. Umřel. Nepřesvědčily je ženy, co ráno viděly prázdný hrob a později s Ježíšem mluvily tváří v tvář, nepřesvědčila je Marie z Magdaly, kterou Ježíš oslovil jako první. Vědí, že byl uložen do hrobu, a vědí, že se městem šíří zpráva, podle které snad Ježíšovo tělo i zmizelo neznámo kam.

Stalo se vám, že vám někdy někdo vyprávěl příběh o vás, aniž by vás znal? To je takový vtip, co vám život může připravit. Máte rádi vtipy, nebo vtipné situace? Dnes je prvního apríla, tak se to hodí. Pán Bůh má legraci rád, ale někdy je to tak trochu černý humor. A je vůči nám trpělivý. Naslouchá, přesto, že ví, jak věci skutečně jsou. Pozná, kdy si vymýšlíme, kdy situaci využíváme pro svůj prospěch a stejně tak ví, kdy potřebujeme ochranu a povzbuzení.

5)    Slova na jazyku nebo důvěra v srdci

Ti dva Ježíše nepoznali, ale co věděli, že se dotknul jejich srdce. Sami tomu později říkají: „A proto nám bylo tak dobře u srdce, když s námi na cestě mluvil a vykládal nám smysl proroctví“ (Lk 24,32 SNC).

Víte, před několika lety jsem začal navštěvovat jednoho vašeho kolegu, který je odsouzen na doživotí. Po mém odstěhování si teď zatím jen píšeme. V týdnu před Velikonocemi mi v dopisu napsal: „Vždycky mě potěší, když vím, jak se vám daří a co podnikáte. Já si na váš dopis vždy rád počkám a nenadávám J “.[Abyste rozuměli, většinou neodpovídám obratem, protože jsem lump, ale tak trochu to tak i chci. Před nějakým časem mi dokonce napsal třířádkový dopis, ve kterém stálo, že si víc nezasloužím. Uznáte, že věta nenadávání je velký pokrok. A to pro obě strany]. „Vlastně žiju venku díky vám…“ Ten, kdo je ve vězení, ale i ten kdo je zajatcem své bolesti, nebo svých představ, nežije venku a potřebuje zprostředkovat skutečný svět.

Ježíš Kristus byl taky trestanec. Řekl bych nejznámější vězeň všech dob. Oproti mnoha jiným ale vězněný a odsouzený nespravedlivě. Ježíš říká učedníkům: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit…“ (Lk 24,25 ČEP).

Problém Kleofáše a jeho druha nebyl až tak v hlavě – že by nerozuměli slovům a dokonce očitým svědectvím. Jejich problém byl v srdci – že si to nebyli ochotní přebrat. Doslovný český překlad Bible pana Miloše Pavlíka v této větě překládá: „Ó, nemyslící a srdcem leniví k věření…“ (Lk 24,25 Miloš Pavlík). Podle Boha tedy člověk může být líný srdcem uvěřit, přestože slova svědčí o opaku.

Mám jistotu, že jsme národem srdečních marodů, světová špička v zastoupení kardiovaskulárních, tedy srdečních onemocnění. Víte, ale mám také obavu, že jsme i národem srdečních lenochů.

Pamatujte si prosím – dokud se jen mluví, srdce může třeba i hořet, ale nohy a ruce dál chodí, běhají a hmatají v zaběhnutých kolejích. Prakticky řečeno, dokud vaše nové poznání, vaše sliby zůstanou jen ve slovech, budete z nich mít pramalý užitek.

6)    Poutník zkouší vytrvalost

Učedníkům bylo s Ježíšovými slovy dobře, nechtěli ho pustit. Těch jedenáct dvanáct kilometrů hornatým terénem jim uteklo jako voda. U Emaus jim Ježíš ležérně říká, že půjde cestou dál. Kdyby Ho poslechli a nechali Ho jít, nic by se nedozvěděli! To se, přátelé, týká každého z nás! Ať tu příležitost nikdy nepropásnete.

Učedníci si hýčkají příjemný pocit u srdce. Nechtějí neznámého, moudrého pocestného pustit. Možná měli i lidskou starost o Jeho život a zdraví. Nejen ve dne, ale i v noci byly totiž hory nebezpečné – plné lapků, vyznavačů tehdejšího „elpasa“, sběratelů „elpíček“, (vy mi rozumíte), kteří přepadávali pocestné. (POZN: Ve vězeňském slangu „elpíčko“ = loupežné přepadení, v policejním a vyšetřovatelském slangu „elpaso“ znamená totéž.)

Bůh dává člověku svobodu, nechce nic vynucovat, na rozdíl od těch, kteří se snaží znásilnit naši vůli. Učedníci mohli, ale nemuseli Ježíše pozvat dál. Oni to udělali.

7)    Poutník se dává poznat

Představte si tu situaci. Vracejí se po týden trvajících svátcích, nejméně osm dní nikdo nebyl doma. Někdo musel zatopit, zadělat těsto na nekynuté chlebové placky a opéct je na rozpálené peci. Správně upečené placky se mohou i trochu nafouknout a po rozlomení se dají pěkně naplnit. Jsou křehké a křupavé, nejlépe chutnají čerstvé a ještě horké. Mimochodem, moc pěkně voní…

Ježíš je v té chalupě sice hostem, ale když se blíží čas napečené placky sníst, ujímá se iniciativy. My tomu česky říkáme, že si vyhrneme rukávy, chopíme se práce. Z hosta se stává hostitel, z hostitelů jsou hosté.

Ježíš vzdává díky, děkuje za chléb a láme, je připraven rozdávat napečené placky. Učedníci konečně přestanou vnímat jen poutníkova slova a pohlédnou na ruce, které jim lámou chléb. Co vidí? Vidí způsob jeho lámání a rozdělování a spolu s tím vidí i rány na Jeho rukou, rány po hřebech, které ty ruce ponesou na věky věků, jako svědectví o hrůze a moci, kterou má hřích. Mzdou za hřích, za minutí se správného cíle, je vždycky trest – smrt.

Tihle učedníci strávili s Ježíšem delší čas než kdokoliv z nás. Znali tón Jeho hlasu, barvu Jeho očí, nejčastěji používaná slova, gesta, znali Jeho ruce, kterými se dotýkal živých, nemocných a kterými křísil i mrtvé. Ale ani Boží slovo, ani mnoho slov, ani život strávený s Ježíšem jim neotevřel oči, až teprve setkání s Božími zraněními vedla ty dva učedníky k poznání, že tohle je skutečně Kristus. Že Marie 6Magdalská a další ženy měly pravdu. Ježíš skutečně žije. Nehledejte Ježíše Krista mezi mrtvými, mezi velkými lidmi, kteří žili a už nejsou. Byl by to smrtelný omyl. Ježíš žije a má vás rád. Tady a teď!

Přesně v té chvíli, kdy si uvědomili, že to je Ježíš, ve chvíli, kdy Ho uznali za živého a pustili Ho do svého srdce, zmizel jejich zrakům. Je to jako naschvál. Zrovna když si na Něj můžete sáhnout, už tu není. A takhle to s Bohem je dodnes. Až teprve potom, co Boha poznáte, přijmete za svého a vpustíte dál, pak teprve opravdu vejde do srdce a hlavně do vašeho života. Ne skrze slova nás kazatelů, farářů a kaplanů, ale skrze vaše vnitřní rozhodnutí a přesvědčení.

8)    Nevyřčená dobrá zpráva zůstane nedoručená

Pro vás, kteří už věřící jste, tu mám ještě jednu větu: „Zpráva o vzkříšeném Kristu, která není prožívaná, kterou nepředáváte dál, ztrácí svou životodárnou moc, svou uzdravující schopnost. Prospěch z ní získáte jen tehdy, když se o ní začnete dělit…“ (viz výrok spisovatelky E. G. Whiteové o misijní práci na str. 149).

9)    Doručení dobré zprávy

Příběh s učedníky na tomto místě nekončí. Dobrou zprávu o tom, že JEŽÍŠ ŽIJE, je nutné doručit dalším adresátům. Ačkoliv venku padala tma, ačkoliv neznámého poutníka, vlastně živého Krista varovali před nebezpečím nočních hor, ve chvíli, kdy učedníci poznali Ježíše, nemohli si tu zprávu nechat pro sebe. Hned vyrazili na zpáteční cestu. Dvanáct kilometrů v noci, bez baterky, na kamenitých horských stezkách,…, to by si člověk párkrát i ukopnul palec. Ale raději to přečtu apoštolovými slovy:

„Už nehleděli na to, že je večer a hned se vydali zpátky do Jeruzaléma. Našli jedenáct učedníků pohromadě s ostatními. Apoštolové jim řekli: „Pán opravdu vstal z mrtvých! Ukázal se Petrovi!“ A oni zase vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak poznali Ježíše podle způsobu lámání chleba. Ještě neskončili svoje vyprávění a tu sám Ježíš stál mezi nimi a pozdravil je: „Pokoj vám!“ Velice se lekli; domnívali se, že se jim zjevil nějaký duch. Avšak on je pokáral: „Co se lekáte a proč si vymýšlíte takové věci? Podívejte se na moje ruce a nohy, jsem to opravdu já. Můžete si na mne sáhnout, nejsem duch, ten nemá tělo z masa a kostí.“ Při těch slovech jim ukázal rány po hřebech na rukou i na nohou.“ (Lk 24,33-40 SNC)

10)   Kudy Ježíš vešel?

Mimochodem, na závěr velikonočního zamyšlení vám chci položit jednu otázku. Co myslíte, kudy Ježíš vešel k učedníkům za zavřenými dveřmi? Protože si myslím, že je všemocný, určitě by pro Něj nebyl problém vejít zavřenými dveřmi. Tímhle způsobem vejde kamkoliv, třeba za mříže vězení. Ale nikoho nenutí, vchází jen tam, kde Mu někdo otevře dveře svého srdce. Jinak zůstane nepoznán.

Myslím si ale, že za učedníky do zavřené horní místnosti té noci vešel Ježíš jinak. Vešel tam s těmi, kteří zaklepali a byli pozváni dál. Vešel neviděn společně s nimi, a promlouval nejdřív skrze jejich slova a jejich zkušenosti.

11)   Závěr

Stejným způsobem může vaším prostřednictvím vejít do dveří srdce, do dveří cel, do dveří domů i bytů, které jsou jinak Bohu zavřené nebo vůči Němu nepřátelské. Vás ale majitelé toho srdce znají, vás dovnitř vpustí, a s vámi i dobrou zprávu, nad kterou v celém vesmíru není. JEŽÍŠ ŽIJE. BYL VZKŘÍŠEN, ŽIJE A JE TU I PRO VÁS! Nenechejte si to prosím pro sebe!