tento příspěvek je přepisem kázání, které zaznělo během bohoslužby týdne modliteb za jednotu křesťanů 23. 1. 2013 v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Havlíčkově Brodě.

Milé sestry a milí bratři,

scházíme se každoročně v týdnu společných modliteb, které probíhají po celém světě. Texty pro letošní modlitby a zamyšlení byly vybrány v Indii, zemi mnoha kontrastů, kastovního systému a velkých nerovností mezi lidmi.

Oproti Indům je pro nás výhodou, že žijeme ve stejném městě, se stejnou radnicí, ve stejném prostředí, přesto ne všechny věci kolem nás jsou stejné. Jsme z různých křesťanských společenství, s různými křesťanskými důrazy. A i uvnitř našich společenství se v našich životech Boží přítomnost projevuje různým způsobem. K tomu se přiznáváme už samotnou existencí týdne modliteb za jednotu křesťanů.

Hlavním námět letošních zamyšlení nese podtext ve formě otázky: Co od nás Hospodin žádá?

Když už jsme u těch otázek, máte raději, když vám někdo vaše úkoly napíše v nějakém seznamu, nebo máte raději svobodu v rozhodování? A když už dostanete seznam, máte raději doslovné úkoly, kterými se máte řídit, nebo jen hlavní body a cíle toho, čeho máte dosáhnout?

V textu proroka Micheáše, který jsme před chvílí slyšeli, Hospodin uvádí jeden takový seznam. Je vcelku stručný, jednoduchý: „Jak předstoupím před Hospodina? S čím se mám sklonit před Bohem na výšině? Mohu před něj předstoupit s oběťmi zápalnými, s ročními býčky? Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje? Což smím dát za svou nevěrnost svého prvorozence, v oběť za svůj hřích plod svého lůna?“ Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem. (Micheáš 6,6-8)

Hospodin toho po nás nežádá tak moc. Jeho seznam je opravdu krátký. Hlavně Mu nejde ani o množství slov ani o naši přehnanou snahu ani o množství hmotných obětí.

Židovský historik Josef Flavius ​​nám ve své Válce židovské zanechal ohromující údaj. Někdy v neupřesněném roce mezi rokem 65 -70 n.l., tedy více než 3 desetiletí po Ježíšově smrti, prý bylo na Velikonoce obětováno 256.500 velikonočních jehňátek. (Války Židů; VI, kapitola 9, § 3). Přesto, že většina křesťanů nás dnes neví, co obětní obřad znamenal, dáte mi za pravdu, že číslo je to ohromující. A teď vás nechci unavovat matematickým výpočtem, kolik kněží by muselo pracovat na tomto počtu, aby obětní zvířata mohla být obětována dle žádaných pravidel.

Co po nás Hospodin žádá? Jaké prvky má mít naše chování, jako rodičů, prarodičů, jako členů našich farností, jako křesťanů, tedy věřících, kteří se nazývají jménem Ježíše Krista, Spasitele světa?

Jak jsem předeslal, žijeme v jednom městě, ve stejné zemi, děti členů našich společenství často učí stejní učitelé, naše silnice opravují stejní cestáři a do práce nás vozí stejné autobusy a vlaky. Nakupujeme ve stejných obchodech stejné zboží. Náboženské obřady v našich modlitebnách, chrámech, kostelech mají různý charakter, různé formy, různé liturgické prostředky. Ale uznáváme, že uctíváme jednoho Boha, v modlitbě, o které věříme, že jí Bůh slyší. Co po nás Hospodin žádá?

Víme, že Bohu se nemůžeme zalíbit pravidelnou návštěvou pobožností, vnějším zachováváním rituálů, bezmyšlenkovým opakováním naučených frázových modliteb. Podle Micheášova konstatování Bohu nejde o naše rituály ani tradice, ale o námi prožívané vztahy, o život opravdový a pravdivý. Jde o to, abychom žili odpovědně a věrohodně. Abychom místo rituálů zachovávali právo – tedy prakticky řečeno, aby moje svoboda končila tam, kde začíná svoboda lidí, se kterými se setkávám, Abychom respektovali právo druhých na jiný názor, ale přesto je měli rádi, a to i přes to, že si můžeme oči vyplakat, když jdou dobrovolně úplně, ale úplně špatným směrem. Další položkou v Božím seznamu je, že máme být milosrdní. To neznamená jenom nuzného, bídného, hledajícího, tápajícího zastavit a obdarovat jakousi mrtvou věcí, ale přidat k tomu i svůj vztah – laskavost, vytrvalost a lásku. Znamená to měnit své naučené vzorce chování, abychom druhé nezraňovali svým chápáním věcí, přesvědčením, že když to takhle chci já, určitě to tak musí vyřešit všichni.

Posledním bodem v tříbodovém Micheášově Božím seznamu je výzva: abychom pokorně chodili se svým Bohem.

Mohu se prosím zeptat, ve vší úctě k tomuto vysvěcenému prostoru, kdy jste naposledy měli schůzku? Jaké to bylo, když jste s někým chodili, když jste se nemohli dočkat chvíle, až se se svým milým nebo milou setkáte? Umíte si ještě vzpomenout, jak vámi projela „elektřina“ ve chvíli náhodného dotyku? Jak jste očekávali každý dopis, tedy pokud jste si s někým psali ještě v době papírové; a jestli se vám to stalo už v době elektronické, jak jste si v telefonu schovávali všechny sms-ky? Tomuto období se říká s někým chodit.

Adam chodil s Bohem, Henoch chodil s Bohem, Noe chodil s Bohem, a také my jsme vedení k tomu, abychom se oblékli do nejhezčích šatů milosrdenství, abychom si vzpomněli na krásné mladší časy, navoněli se pokorou a opět chodili s Bohem, vyhledávali Jeho blízkost a těšili se na čas strávený v Jeho blízkosti..

Apoštol Pavel o tom píše takto: Poznávacím znamením Božího dítěte je sloužit Bohu a nechat se jím vést. My jsme Boží děti. Celý svůj život stavíme na Krisu a nespoléháme se na vnější znaky (Fil 3,3 SNC) Zdá-li se někomu jinému, že může spoléhat na vnější věci, já tím víc: obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o zákon – farizeus; jde-li o horlivost – pronásledovatel církve; jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony. Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za NIC, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista – spravedlností z Boha založenou na víře, abych poznal jej a moc jeho vzkříšení… (Fil 3,4-9 ČEP). [POZN: Mimochodem, apoštol Pavel zde klade velmi silný slovní důraz na to, že všechno na světě pokládá za NIC, protože našel Krista. Používá zde řecké slovo skubala, které nejpřesněji a bez příkrasy vyjadřuje anglické slovo „shit“. V případě, kdy by tento silný důraz chtěl Pavel použít v televizním vysílání, ozvalo by se známé „píp“. Nepoužívá ten výraz ale samoúčelně. Pro Pavla je získání Krista VŠÍM, a to ostatní jsou jen zbytečná, nevoňavá „lejna“, která dnes už nemusejí téci po ulicích, ale za které sice s reptáním, ale vlastně rádi platíme Vodovodům a kanalizacím]

Jsme v týdnu, kdy si jako občané naší země zvolíme svého prezidenta. Nedejte se svázat všeobecně a na všechno namíchnutou dobou, pomlouváním všech a všeho. Nenechte se spoutat dobou, kdy je tak velká nespravedlnost takřka ve všem. Nebuďte jako druzí. Máme úžasnou přednost. Každý den, nehledíc na náš věk, sociální postavení, pohlaví ani barvu pleti nebo stav konta, jsme zváni Hospodinem, Králem králů, na schůzku, na rande. Choďte s Bohem. Modlete se za druhé, modlete se za politiky, za věřící i bezvěrce. Buďte pokorní v tom, že se svět nebude točit podle našeho chtění, ale podle toho Božího. Prožívejte úžasná setkání s Bohem!

Můj spolužák z katolické teologické fakulty, Bedřich Jetelina, je velmi nadaný v tom, že umí krátkým příběhem říci velké věci. Napsal mj. i následující podobenství, které bych vám chtěl převyprávět:

K ovocnému stromu přihnal vítr plevu. Oddělil ji z hromady obilí, které rolník při čištění vyhazoval lopatou do větru. Po cestě poznala spoustu nového a zajímavého, co ze svého klasu, kde vyrostla, nemohla nikdy spatřit. Viděla, jak si hrají děti, jak řemeslníci pracují ve svých dílnách, jak tesaři staví lešení, jak zvířata pijí v lesním potůčku, jak se chlapci s dívkami vodí za ruce. Když se ale na něco z toho chtěla podívat podrobněji, vždycky ji vítr odnesl o kus dál. Příliš jí to ale nevadilo, protože nový začátek úplně přehlušil dojem toho starého. Teď ji tedy vítr přihnal ke kůře ovocného stromu, na které se zachytila. Chvíli odpočívala a pak se dala se stromem do řeči:

„Já se ti divím, že tě to pořád tady baví. To přece musí být šílená otrava a nuda, stát na jednom místě a nepodívat se do světa,“ podotkla úvodem pleva. „To já si mnohem víc užiju. Podívej se, jenom dneska, co já už viděla věcí, o kterých se tobě ani nezdálo!“ pokračovala a líčila stromu svoje zážitky z cest a podrobně mu popisovala, co všechno zahlédla během své vzdušné pouti.

Strom ji poslouchal, nic neříkal a jen lehce pokyvoval větvemi. Když pleva domluvila, vážně odpověděl: „Možná na tom něco bude. Je pravda, že tolik věcí co ty jsem za svůj život nezažil. Nikdy jsem nemohl letět nad krajinou a dívat se, jak si děti hrají, ale děti zase přicházejí hrát si ke mně. Neviděl jsem řemeslníky ani tesaře při práci, ale oni denně v poledne přeruší práci, aby si utrhli moje ovoce a v mém stínu poobědvali. Chlapci s dívkami si dávají u mne večer schůzky a tráví spolu dlouhé chvíle, opřeni o můj kmen. Potůček, ze kterého svými kořeny čerpám vláhu, má nedaleko odsud tůňku, kam v noci chodí pít všechna zvířata z lesa. Navíc, ve své koruně mám dvě ptačí hnízda a v mých kořenech někdy přespává králičí rodinka. Ale asi máš pravdu, skutečně proti tobě žiju nudný život a nikdy neuvidím tolik světa co ty.“

Ta slova už ale pleva dávno neslyšela. Zvedl se vítr a nesl ji úplně jinam. Během svého letu spatřila ještě mnoho zajímavých věcí a míst, než ji proudící vzduch přihnal k plamenům ohně, který si rozdělali pastýři v horách. Ani si nevšimli krátkého, suchého zapraskání, které se ozvalo, když plevu olízly plameny. Než šli spát, uhasili oheň, a nikdo z nich ani z ostatních lidí, které pleva za svůj život potkala, nevěděl, že tady na světě někdy byla a že tolik toho viděla a zažila. Zato ke stromu dál lidé rádi chodili a on rostl, krásněl, mohutněl a jeho ovoce bylo stále sladší a sladší.  (Bedřich Jetelina, Orel na řetězu)

Podobenství, které jste slyšeli, vypráví o tom, že máme být spokojení s tím, co máme, v místě, kde žijeme, s lidmi, se kterými se setkáváme. V tom je obrovská pokora. A jak řekl mě neznámý autor: Být pokorný neznamená ponižovat sebe, ale vyvyšovat Boha.

Dovolte mi na závěr citovat ještě dvě moudra. Autorem toho prvního je velký papež počátku středověku, Řehoř I., Veliký: Kdo ostatní ctnosti bez pokory shromažďuje, jako by plevy nosil na vítr.

Autor druhého citátu je také neznámý: Pokora je zvláštní věc, když myslíš, že ji máš, ztratil jsi ji.

Přeji vám, i když se necháte někdy nešikovně zdržet blbou náladou dnešní hloupé doby, abyste nakonec vždycky dorazili na pomyslné nároží pod hodinami na svou schůzku s Hospodinem. On na nás vždycky počká. Chvála Bohu, že byl na tom pomyslném místě našeho rande vždycky včas. Čeká tam už několik tisíc let. Přeji vám nádherný čas zimních, ale pak i jarních, prosluněných schůzek s Bohem. 

AMEN